y
Maruška a hvězdičky
Maruška byla sirotek a nikoho na světě neměla. Žila u starého souseda, který byl však velice chudobný. Často neměl k jídlu ani krajíc chleba a Maruška plakávala hladem.
Jednou přišel ze vsi, donesl chleba a povídá: „Maruško, jsem starý a nemohu tě uživit. Dověděl jsem se, že za lesem žije tvá dobrá teta. Jdi k ní. Tady máš na cestu chleba a tetu ode mne pozdravuj!“ Maruška mlčky svázala své šatky do uzlíčku, pěkně sousedovi poděkovala a šla.
Byl právě podzim a stromy zářily žlutými a červenými barvami. Sluníčko hřálo už jen malounko. Nad poli zvědavě krákaly vrány: „Krá, krá, kam kráčíš, Maruško!“ Ale Maruška je neslyšela. Hledala cestu k dobré tetě. Nikdo jí však nemohl poradit. V polích nebylo ani človíčka. A tak šla a šla...
na loukách potkala staříčka a pozdravila ho. Staříček místo odpovědi zaprosil: „Podaruj, Maruško, starého hladového člověka aspoň kouskem chleba. Od rána jsem nic nejedl.“ Maruška mu dala půl krajíce. Když stařík jej snědl, povídá: „Nic se neboj, Maruško, nezabloudíš. Jsi na dobré cestě. Najdeš, co hledáš.“ Maruška poděkovala, a sotva vykročila na cestu, staříček zmizel. Už se však nebála. Byla na dobré cestě a tak šla a šla...
U samého lesa potkala otrhané děvčátko. Mělo ručky promodralé od studeného větru, třáslo se a zimou plakalo. „Neplač,“ povídá Maruška „a vezmi si můj šátek-vlňáček, ať se zahřeješ.“ Děvčátko se šťastně zasmálo, zabalilo se do vlňáčku, pěkně Marušce poděkovalo a běželo dál...
Když vstoupila Maruška do lesa, začalo se stmívat. Ale Maruška se ani trochu nebála. Věřila stařečkovi, že je na dobré cestě. Jak tak jde, slyší z houštiny někoho volat. Běží za hlasem a tu vidí na pařezu chlapce. Zabloudil v lese, bál se tmy, neměl kabátek a třásl se zimou. Maruška ho zavedla na cestičku a dala mu jablíčko. Chlapec se šťastně zasmál, pěkně poděkoval a skok a hop a už byl pryč.
Maruška šla a šla. Sotva už na cestu viděla, jaká byla tma. Tu se však rozsvítila první hvězdička, za ní se zableskla druhá a třetí, za chvíli vyšel i měsíček a bylo vidět jako ve dne. Tu přišla na mýtinku a na ní žalostně skučel bílý psík. Byl tak vyhladovělý, že se nemohl ani pohnout. Maruška mu dala všechen chléb, co jí zbyl. Když psík chléb zhltl, vyskočil a pobíhal kolem Marušky jako by ji znal a zůstal u ní.
Maruška se radovala, že není už sama. Chtěla jít zase dál, ale tu se zablýsklo a zrovna před ní spadla jedna hvězda, o kus dál druhá, za ní třetí, čtvrtá, pátá a další a další, že se Maruška nemohla dopočítat. Bílý psík se vesele rozštěkal, běhal od hvězdičky k Marušce a zval ji, aby si je posbírala. „Donesu je tetě,“ řekla a nasbírala jich plný uzlíček. V uzlíčku hvězdičky zářily jako v lucerničce a svítily na cestu. Psík běžel hned vpředu, hned vzadu a Marušce bylo veselo.
K ránu přišli na kraj lesa. Sluníčko začalo vycházet a hvězdy zhasly. Pod lesem nad strání stála pěkná bílá chaloupka. Z jejího komína se vesele kouřilo a na dvorku kokrhal kohout. Když přiběhli k chaloupce, vyšla z ní teta a volala: „Maruško, Maruško, celý den a noc jsem tě čekala. Vítám tě,“ a hned ji vedla do chaloupky.
Maruška potom vyprávěla své dobré tetě, co se jí přihodilo a jak ji psík Voříšek vyvedl s hvězdičkami z lesa. Rozvázala uzlíček a z něho se vysypaly samé dukáty a rozkutálely se po světničce. Od těch dob se měla Maruška s tetou dobře, pomáhala všem dobrým lidem a lidé je za to měli až do smrti rádi.
