Pán postaví džbánek, vytáhne z kapsy dukát hodí ho dudákovi a křičí: „Sólo, hoši !“ Hoši se rozestoupí a pán bore Káču k tanci. „Kýho šlaka, kdopak to asi je?“ ptají se staří, hoši se ušklebují a děvčata schovávají hlavy, aby Káča neviděla, že se smějí. Ale Káča neviděla žádného, byla ráda, že tancuje.
Celé odpoledne a celý večer tancoval pán jen s Káčou, kupoval marcipán a když přišel čas jít domu, vyprovázel ji. „Kéž bych tak mohla do smrti s vámi tancovat jako dnes,“ pravila Káča, když se měli rozcházet. „I to s o může stát, jen pojď se mnou.“
„A kdepak zůstáváte,“ ptala se Káča, „Chyť se mne kolem krku, já ti povím.“ Káča se chytla, ale v tom okamžení se pán proměnil v čerta a letěl s ní zrovna k peklu. U vrat se zastavil, zatloukl, kamarádi otevřeli, a když viděli, jak je upachtěný, chtěli mu od Káči pomoci. Ale ta se držela jako klíště a živou mocí se odtrhnout nedala.
Chtěj nechtěj musel se čert odebrat s Káčou na krku k samému Luciperovi. „Koho si to neseš?“ ptal se pán. A tu začal čert povídat, jak chodil po zemi, že zaslechl Káču a chtěl ji trochu postrašit a na chvíli ji peklo ukázat. „Já nevěděl, že se mne nebude chtít pustit.\'\' „Protože jsi hlupák a nic si nepamatuješ,“ vyjel na něho starý pán. „Dříve než si s někým začneš, máš znát jeho smýšlení» Kdybys byl na to myslel, nebyl bys bral Káču s sebou. Nyní se mi kliď s očí a hleď, ať se jí zbavíš.“
Pln mrzutosti štrachal se čert s pannou Kačenkou na zem. Sliboval jí hory, doly, jestli se ho pustí, proklínal ji, ale všechno nic platno. Káča se ho držela jako klíště.
Utrmácen přijde se svým břemenem na kraj lesa, kde mladý ovčák ve velikém kožichu ovce pásl. Čert byl proměněn v myslivce, takže ho ovčák nepoznal. „Kohopak to nesete, příteli?“ ptal se ho. „Ach, milý člověče, ledva dýchám. Šel jsem svou cestou, a tu mi skočí ta ženská na krk a nechce se mne živou mocí pustit. Chtěl jsem ji odnést do vesnice a nějak ji odbýt, ale nohy mi podklesávají. „Počkejte chvilku, já vám od té neodbyty pomohu, na půl cesty ji odnesu.“ „I to budu rád.“
„Slyšíš, chyť se mne“, zavolal ovčák na Káču. Sotva to uslyšela, pustila se Čerta a chytla huňatého kožichu. Nyní měl štíhlý ovčák co nést: Káču a hrozně velký kožich, který si ráno od sedláka vypůjčil. Dal se na cestu, ale brzy ho to omrzelo a přemýšlel, jak by se Káči zbavil.
Přijde k rybníku a tu mu napadne, aby ji tam hodil. Ale jak? Kdyby mohl kožich i s ní svléknout! Byl mu dost volný, a proto se začal pomalu pokoušet. Vyndá jednu ruku, Káča nic neví, vyndá druhou, Káča ještě nic neví, rozepne pomalu poslední knoflík a žbluňk - Káča leží v rybníce i s kožichem.
Čert nešel za ovčákem, pásl ovce, dívaje se brzo-li se ovčák s Káčou vrátí. Ovčák pospíchal. Myslil totiž, že ovce jsou samotné, a udivil so, vida u nich čerta. Když se domluvili, řekl čert: „Tys mi velikou službu prokázal, neboť bych snad do soudného dne musel Káču nosit. Nikdy na tebe nezapomenu a bohatě se ti odměním.“ A zmizel.
Nad tou zemí, kde ovčák živ byl, panoval mladý kníže. Bohatství měl dost a svá dny trávil v rozkoších a hýření. Zemi spravovali dva správcové, kteří nebyli o nic lepší. Co nepohýřil kníže, nechali si oni dva a ubohý lid nevěděl, kde má dalších peněz nabrat. Po celé zemi proklínali knížete i oba správce.
Když jedenkráte nevěděl kníže, co si k zábavě vymyslet, povolal hvězdáře a poručil, aby jemu i správcům ve hvězdách budoucí osud četl. „Odpusť, knížecí milosti,“ řekl hvězdář, jsa hotov se svým zkoumáním, „vašim životům hrozí takové nebezpečí, že se to povědět obávám.“ „Jen mluv, ať je to cokoli.“ „Poslyš tedy: než bude druhá čtvrt měsíce, přijde pro oba správce čert, a v úplňku i tebe, knížecí milosti, do pekla odnese.“ Kníže poručil hvězdáře co lháře do vězení uvrhnout, ale slova hvězdářova jím přece otřásla, po prvé se v něm ozvalo svědomí. Správcové se svým jměním uprchli na své zámky a tam se proti čertu zatarasili. Kníže však se obrátil na pravou cestu, začal zemi spravovat a doufal, že se přece jen krutý osud nevyplní.
O těch věcech neměl ovčák ani zdání, den jak den pásal své stádo. Jednoho dno stojí před ním čert a praví: „Přišel jsem, abych se ti za službu odměnil. Až bude čtvrt měsíce, mám odnést do pekla bývalé správce země, protože okrádali chudý lid a knížeti zle radili. Ale protože vidím, že se polepší, nechám je tu a přitom se ti odměním. Až přijde čtvrt měsíce, půjdeš do zámku prvního správce. Až se strhne křik a vrata se otevřou a já pána povedu, pryč, tu přiskoč a řekni: „Odejdi, sic bude zle.“ Já tě poslechnu a ty si dej od pána dva pytle zlaťáků vyplatit. Pak jdi ke druhému zámku a udělej stejně. V úplňku pak ponesu samého knížete. Ale toho se zachránit nepokoušej, sice bys musel vlastní kůži nastavit.“
Ovčák si zapamatoval každé slovo a jak čert řekl, udělal. Když byla čtvrt měsíce, přišel k zámku právě včas. Strhl se křik, vrata se otevřela a čert táhl pána ven, zsinalého a polomrtvého. Tu přiskočí ovčák, odstrčí čerta a volá: „Odejdi, sice bude s tebou zle.“ V tu chvíli čert zmizel.
Potěšený pán zve ovčáka dovnitř a ptá se, co žádá za odměnu. Když řekl ovčák, že dva pytle zlata, poručil pán, aby je ovčákovi bez meškání vydali. Spokojeně šel ovčák ke druhému zámku a stejně tam pořídil.
Kníže se brzy o ovčákovi dověděl. Když uslyšel, jak to s oběma správci dopadlo, poslal pro ovčáka kočár a snažně prosil, aby i jeho z drápů pekelných vysvobodil. „Pane můj“, pravil ovčák, „vám to slíbit nemohu, jde o můj život a vy jste veliký hříšník. Kdybyste se chtěl ale doopravdy polepšit a zemi moudře spravovat, pak bych se pokusil.“ Kníže slíbil a ovčák odešel s tím, že se v úplňku vrátí. Se strachem čekali všichni na ten den. Jak dříve knížeti hrozný osud přáli, tak ho nyní litovali, neboť opravdu nebylo nad hodnějšího knížete.
Leč, co naplat, byl tu úplněk a bledý kníže očekával čerta nebo ovčáka. Najednou se otevřou dveře a čert stojí před ním. „Stroj se kníže, hodina vypršela, jsem tu pro tebe.“
Kníže šel s čertem odevzdaně ven, když tu přiběhne upocený ovčák: „Uteč, čerte, uteč, sice bude s tebou zle!“ „Jak se opovažuješ? Nevíš, co jsem ti řekl?“ šeptal čert ovčákovi. „Blázne, nejde o knížete, jde o tebe. Káča je živá a ptá se venku po tobě.“ Jak to čert uslyšel, byl ten tam a nechal knížete na pokoji.
Za to, že čerta tak chytře obelstil, udělal kníže ovčák svým prvním dvořenínem. A s dobrou se potázal, neboť chudý pasák byl upřímným rádcem a spolu pak ke spokojenosti všech zemi spravovali.