y
Robinson Crusoe I.díl
SÁM NA OSTROVĚ
Jmenuji se Robinson Crusoe. Narodil jsem se roku 1632 v anglickém městě Yorku. Můj otec byl zámožný obchodník. Umožnil mi obstojné vzdělání a jeho přáním bylo, abych se stal advokátem. Jenže mně se vždycky líbil námořnický život. Toužil jsem po životě na moři, chtěl jsem poznávat vzdálené neznámé krajiny, lákal mě dobrodružný život. Ale můj otec nechtěl o mých tužbách, přáních a snech ani slyšet. Pro něho byli námořníci tuláci bez domova, neustále vystavení mnohým nebezpečím. Když jsem viděl, že otec nebude souhlasit s tím, abych se stal námořníkem, rozhodl jsem se, že na moře odejdu bez jeho souhlasu. První plavbu na vytoužené moře jsem podnikl na lodi jejímž kapitánem byl otec mého přítele. Nebyla to šťastná plavba. Loď ztroskotala a celá její posádka byla ráda, že zachránila alespoň holé životy.
Moje první nešťastná plavba pro mne nebyla dostatečným poučením. Toužit po dalekých krajích a po moři jsem nepřestal. Brzy jsem nastoupil na loď, která plula do Afriky. Ani tato cesta pro mne nebyla nijak příjemná. Po celou dobu mě trápila mořská nemoc. Do Afriky jsem se však jako svobodný občan nedostal. U Kanárských ostrovů přepadli naši loď maurští piráti. Po krátkém boji posádku lodi přemohli a všechny nás odvedli do otroctví.
Po dvou letech otroctví se mi konečně naskytla příležitost k útěku. Můj pán mě poslal lovit ryby na moře. Jako pomocníky a současně i hlídače, mi dal s sebou dva Maury. Po delší plavbě kolem pobřeží jsem znenadání vyhodil ze člunu staršího Maura a se zbraní v ruce ho zahnal zpět k pobřeží. Nic se mu nestalo, uměl dobře plavat. Mladý Maur mi přísahal věrnost, nechal jsem ho tedy u sebe. Portugalská loď, kterou jsme potkali po dlouhých dnech bloudění, nás z naší bezútěšné situace vysvobodila. Měla namířeno do Brazílie. Tam jsem se na několik příštích let usadil a věnoval se plantážnictví. Mladšího Maura, s podivným jménem Kšuri, si ponechal kapitán lodi, která nás vysvobodila. Po určitou dobu mu měl Kšuri sloužit jako otrok a později mu měla být udělena práva svobodného občana.
V Brazílii byl na plantážích nedostatek pracovních sil. Otroků dovážených z Afriky bylo velmi málo, a práce by se našla pro nespočetné množství rukou. Moji známí obchodníci a plantážníci mě proto přesvědčovali, abych se s nimi vydal na cestu za otroky, do Afriky. Jejich myšlenka se mi zalíbila a tak jsem se brzy vypravil na svoji druhou pouť k africkým břehům.
Moje druhá cesta do Afriky však nebyla o nic šťastnější než ta první. Po několika pěkných dnech plavby nás na moři překvapilo tornádo. Naše loď nemohla pokračovat po vytčené trase. Tornádo nás hnalo zpět k americké pevnině. Neštěstí se dovršilo, když nás divoká bouře zahnala na mělčinu. Loď uvázla v písku a byla natolik poškozená, že na další plavbu nebylo možno ani pomyslet. Chtěli jsme se zachránit na jediném člunu, který ještě zůstal celý, ale moře bylo silnější než my. Obrovská vlna člun pohltila a ze všech cestujících jsem se zachránil jen já sám. Ani nevím, jak se mi podařilo se z té změti lan, roztříštěného dřeva a rozbitých plachet vymotat. Další obrovská vlna mě podebrala a vyhodila na břeh nevelkého ostrova.
Zpočátku jsem byl zoufalý, děsil jsem se samoty, která mě obklopovala a bál jsem se divoké zvěře a domorodců-divochů, o kterých jsem byl přesvědčen, že se jimi ostrov jistě jen hemží. Po čase jsem se se svým osudem jakž takž smířil. Osud mi byl v mém neštěstí přece jen trochu nakloněn. Loď zůstala stát na místě, kde ztroskotala. Na voru, vlastnoručně vyrobeném z lodních ráhen, jsem z ní odvezl všechno, co se odvést dalo: zbraně, potraviny, nástroje i dřevěné desky a lodní plachty.
Lodní nástroje mi byly dobrými pomocníky při stavbě pevného obydlí. Těžko bych se byl bez nich obešel. Obydlí jsem si postavil u vysoké skály a využil přitom její dutiny, která se dala dobře sekerou rozšířit. Sloužila mi později jako zásobárna. Skála udržovala i ve velkém vedru nízkou teplotu. Trámy vyplavené vlnami moře na břeh jsem zatloukl hluboko do země, jeden vedle druhého a stěny domu byly hotovy. Nepromokavé lodní plachty nahradily střešní krytinu. Abych si na dosud neprobádaném ostrově zajistil bezpečný úkryt, ohradil jsem celé stavení dvojitým plotem z kůlů. Dalo se přes něj přelézt jen za pomoci žebříku, ale bezpečnost a chudý majetek, který tu měl pro mne cenu zlata, stál za to, abych ho chránil. Po čase došlo i na novou, pevnější, střechu. Zhotovil jsem silný krov a pokryl ho plachtou a větvemi stromů.
Stavba domku byla dokončena. Uvnitř mě však čekalo mnoho další práce. Po zemi se povalovali nástroje, potraviny, chyběl tu nábytek. Výroba polic na uložení zásob a nástrojů mi šla poměrně snadno, horší to bylo se stolem a židlí. Ale po dlouhém čase jsem opět seděl jako člověk, jedl za stolem a mohl si přečíst knihy z pozůstatků lodní knihovny. Tehdy jsem si začal psát deník. I když jsem usilovně a svědomitě pracoval každý den, přesto stavba domku a jeho vnitřního zařízení pokračovala velmi pomalu. Počáteční nešikovnost se však brzy ztratila a já měl ze všeho, co jsem si vyrobil velikou radost.
Při práci v jeskyni mě najednou polekal podezřelý rachot. Strop jeskyně nad mojí hlavou začal praskat a pod jeho tíhou se lámaly kůly, které jej podpíraly. Strach mě vyhnal ven, na volné prostranství. Teprve tam jsem zjistil, že ostrov postihlo strašlivé zemětřesení. Půda se mi pod nohama chvěla a pukala. Nedaleko ode mne se ze skály vylomil obrovský balvan a s ohlušujícím rachotem se skutálel do moře. Zemětřesení provázel strašlivý orkán, bořící všechno, co mu stálo v cestě. Vyrval ze země vysoké stromy i s kořeny a smetl je do moře, jakoby to byla stébla suché trávy.
Po zemětřesení jsem byl dlouhou dobu zcela vyveden z míry. Pomalu jsem se uklidňoval a znovu začal vozit z vraku lodi dřevěné desky, železo a nástroje. Obydlí, zemětřesením zcela zpustošené, začalo pod mýma rukama opět nabývat svoji podobu. Obživu mi poskytovalo maso divokých koz a ptáků. Jednou se mi podařilo chytit želvu. Pekl jsem ji na ohništi celý den. Její maso mi chutnalo mnohem víc než maso ptáků a divokých koz. Přišlo období dešťů. Ve dne v noci padaly s nebe na ostrov proudy chladivé vody. Obloha byla beznadějně zatažená, nesvítila ani jediná hvězdička. Ze začátku mi byla tato změna docela příjemná, ale brzy jsem z toho stálého vlhka onemocněl. Na dva týdny mě připoutala na lůžko horečka. Třásla se mnou zimnice a tak jsem vycházel jen v nejnutnějších případech, když jsem potřeboval opatřit nějakou potravu.
V kapse jsem jednou nahmatal zrnka rýže a ječmene, náhodně posbírané na lodním vraku. S nechutí jsem je odhodil. Byla ohlodána od myší. K mému velkému překvapení, ale na tom místě po čase vyrostly malé zelené bylinky. Zrnka vyklíčila, vyrostla a zanedlouho i dozrála. Celou první úrodu jsem starostlivě posbíral, znovu zasel a zem kolem nich pečlivě kypřil dřevěným rýčem.
Opět přišlo období dešťů. Venku se nedalo pracovat, seděl jsem tedy ve svém domku a pletl proutěné koše.
V mé „domácnosti“ však bylo kromě košů zapotřebí ještě nějakých nádob, ve kterých by bylo možno uskladňovat a vařit potravu. Odhodlal jsem se tedy k další práci, kterou jsem nikdy předtím nedělal. Na stole přede mnou se kupily hromádky mazlavé hlíny a ze mne se stal hrnčíř. Zpočátku se tvary mých výrobků podobaly všemu možnému, jen s hrnci to mělo málo společného. Po dlouhé a vytrvalé práci se mi konečně podařilo vyrobit hrnce, alespoň trochu k světu podobné.
Obilí bylo po každé sklizni a opětovném zasetí víc a víc. Místo kosy mi posloužila k žatvě stará rezavá šavle.
Obilí stále přibývalo. Mimo železnou zásobu, jsem už měl dost na nové setí i na jídlo. Začal jsem dělat mouku. Zrno jsem roztloukl ve vydlabaném pařezu tvrdého stromu.
Mouka takhle primitivně vyrobená nebyla příliš jemná. Jak se asi z takové mouky peče chléb? Po dlouhém uvažování jsem se rozhodl, že to zkusím na kamenném ohništi. Z těsta uhnětené pecny jsem položil na rozpálené kameny, přikryl je hliněnými mísami a přihrnul na ně rozžhavené dřevěné uhlí. Chléb se docela pěkně upekl, chutnal mi a byl jsem rád, že ho mám.
Čas ubíhal. Byl jsem na ostrově už dlouhé dny, týdny, měsíce, roky. A byl jsem stále sám. Za celou tu dobu se k ostrovu nepřiblížila žádná z mnoha lodí, které křižovaly oceán. Papoušek, kterého jsem chytil a naučil mluvit, opakoval stále jen slova, která jsem ho naučil. Nic víc. Na obzoru se rýsovala pevnina. Nebyla příliš vzdálena a neustále mě přitahovala. K tomu, abych se k ní dostal, bylo potřeba dobrého, pevného člunu. Člun jsem ale nikdy nedělal, ani jsem neviděl, jak se takové čluny dělají, a přesto jsem se pustil s chutí do práce. Sám ani nevím, jak dlouho to trvalo, než byl člun hotov. Byl však velice těžký. Moje veškeré síly nestačily k tomu, abych jím jen pohnul. Zůstal jsem nadále přikován ke svému ostrovu.
Šaty se mi po těch nekonečných letech nošení začaly rozpadávat. Nechtěl jsem chodit nahý jako nějaký domorodec a tak mi nezbývalo, než si ušít šaty nové. Ale z čeho? Látka nebyla, šil jsem tedy z kožešin zvířat, která jsem ulovil a snědl. Na ostrově bylo nesnesitelné vedro. Slunce nemilosrdně pálilo, nikde ani kousek stínu. Obával jsem se, že dostanu úžeh. Proti tomuto nepříjemnému onemocnění mi pomohl slunečník, neuměle vyrobený a pokrytý zbytky kožešin. Poskytoval mi příjemný chládek a bylo mi pod jeho ochranou dobře.
Neúspěch při výrobě prvního člunu mě od další práce neodradil. Udělal jsem nový, menší člun a připevnil na něj plachty, aby ho mohl pohánět vítr. Vypravil jsem se na první výzkumnou plavbu kolem ostrova.
Plavba kolem ostrova mě značně vyčerpala. Člun se dostal do vodních vírů a mně dalo nepředstavitelně mnoho práce, abych ho z nich vysvobodil. Na cestu domů nebylo ani pomyšlení. Šel jsem si odpočinout do svého takzvaného „venkovského sídla“, které bylo mnohem blíž od místa, kde jsem z člunu vystoupil, než moje trvalé bydliště. Únava mě přemohla, ihned jsem usnul. Ze spánku mě probudil podivný lidský hlas. Leknutím se mi zastavilo srdce. Kdo to může být? Opatrně jsem otevřel oči a s lítostí zjistil, že široko-daleko žádná lidská bytost není … Nade mnou seděl můj mluvící papoušek Poll a vesele vykřikoval.
Můj jídelní lístek se zpestřil, když jsem začal dojit divoké kozy, které se mi podařilo ochočit.
Na mém stole už teď byl dostatek všech potravin. Ovoce bylo na ostrově hodně. Pekl jsem si chléb, měl jsem dobré mléko a uměl jsem z něho udělat i sýr. Byl jsem však stále sám. Lidskou bytost jsem nespatřil už mnoho- velmi mnoho let …
Konec prvního dílu.
