y
O bohatém a chudém
Byli dva bratři, jeden velmi bohatý, druhý velmi chudý, jednou hlídal chudý svému bohatému bratru snopy na poli a tu spatřil bílou ženu, jak sbírala klásky, jež zůstaly ležeti na poli a zastrkávala je do kupek. Když pak došla až k němu, chytil ji za ruku a tázal se jí, co je zač a co tu dělá. „Jsem Štěstí tvého bratra a sbírám ztracené klásky, aby měl více pšenice.“ – „A prosím tě, kde je moje Štěstí,“ otázal se chudý. „Na východě,“ řekla žena a zmizela. I umínil si chudý, že půjde do světa hledat své Štěstí.
A když jednou z rána odcházel z domova, vyskočila nenadále ze zápecí Bída, plakala a prosila, aby ji také vzal s sebou. „Oj moje milá,“ řekl chudák, „jsi velmi slabá a cesta daleká, nedošla bys: ale mám tu prázdnou láhev, zmenši se, vlez do ní a já tě ponesu.“ Vlezla tedy Bída do láhve a on nemeškaje zandal ji zátkou a dobře zavázal.
Potom na cestě, když přišel k jedné bažině, vyndal láhev, hodil ji do bahna a tak se Bídy zprostil. Po čase přišel do velikého města a nějaký pán ho vzal do služby, aby mu kopal sklep. „Plat ti nedám žádný.“ řekl, „ale co při kopání najdeš, bude tvé.“
Když nějaký čas kopal, našel hroudu zlata. Podle úmluvy náležela jemu, ale on dal přece polovicí pánovi a kopal dále. Konečně přišel na železné dveře a když je otevřel, byl tu podzemní sklep a v něm nesmírné bohatství. Tu slyším z jedné skříně ve sklepě hlas: „Otevři, pane můj, otevři.“
I otevřel a ze skříně vyskočila krásná panna, celá bílá, poklonila se mu a řekla: „Jsem tvoje Štěstí, které jsi tak dlouho hledal; od nynějška budu s tebou i s tvou rodinou.“ Potom zmizela. On se pak rozdělil o své bohatství se svým bývalým pánem. Zůstal i mimo to nesmírným boháčem a jeho jmění se den ode dne množilo. Při tom však nikdy nezapomněl na svou minulou nouzi a činil chudým toho města mnoho dobrého. Jednoho dne, když se procházel po městě, potkal svého bratra, který tam přijel za obchodem.
I zval ho s sebou domů a vypravoval mu všechny své příhody: jak viděl jeho Štěstí na poli klásky sbírati, jak a kde se své Bídy zprostil a jiné věci. Hostil ho u sebe několik dní a potom mu dal na cestu mnoho peněz a jeho ženě a dětem mnoho darů a rozloučil se s ním bratrsky. Ale jeho bratr byl neupřímný a záviděl mu jeho štěstí. Ubíraje se domů neustále přemýšlel, jak by na svého bratra zase Bídu mohl poslati. A když přišel k tomu místu, kde jeho bratr láhev v bahně pochoval, hledal, dlouho hledal, až ji našel a hned ji otevřel.
V okamžiku vyskočila Bída ven a před očima jemu rostouc, začala kolem něho radostně skákati, líbala ho a děkovala mu, že ji z vězení vysvobodil. „A za to vděčná budu tobě i tvé rodině až do smrti a nikdy vás neopustím.“
Darmo se závistník vymlouval, darmo ji posílal k dřívějšímu pánovi, darmo jí utíkal.
Již nemohl Bídu s krku pozbýti, ani prodati, ani darovati, ani zakopati, ani utopiti, neustále mu byla v patách. Zboží, které si domů vezl, probrali mu na cestě loupežníci, místo svého stavení nalezl doma hromadu popele a s pole mu zatím voda pobrala všechnu úrodu, takže nezůstala závistivému a zlému bratru nic než Bída.
