y
O perníkové chaloupce
V hlubokém lese žil dřevorubec se ženou. Měli dvě děti, Jeníčka a Mařenku. Byli tuze chudí a často neměli co do úst.
Když bylo v létě hojně malin, jahod, brával otec děti do lesa, aby je sbíraly a dosyta se najedly. Jednoho dne ráno jim také tak řekl: „Vezměte si džbánečky, půjdeme do lesa.“
Děti byly rády, vzaly si džbánečky a šly. Když přišly hluboko do lesa na mýtinu, kde bylo jahod jak naseto, daly se hned do sbírání. Otec šel kácet stromy.
Děti sbíraly, plnými ústy jedly a šly stále hlouběji do lesa. Ale nic se nebály, protože stále slyšely otcovu sekyru bušit do stromů.
Až k večeru, když už měly jahod a malin plné džbánky, povídá Jeníček: „Kdepak ten náš tatínek asi je? Už ho není slyšet.“ „Jen se neboj, však on pro nás přijde,“ řekla Mařenka.
Ale nepřišel. Slunce zapadalo, začalo se stmívat a otec nikde. Děti snědly všecky jahody a dostaly strach. Jeníček začal volat: „Slunečko se níží, k večeru se blíží, táto, pojď domů!“
Ale otec se neozval. „Jeníčku, já se tuze bojím,“ šeptala Mařenka. Bloudili lesem, cestu domů najít nemohli, kolem byla stále větší tma.
„Počkej, vylezu na strom a trochu se rozhlédnu,“ povídá Jeníček. A vyšplhal se až do koruny. „Mařenko!“ volal. „Vidím v dálce světlo, jistě to bude nějaká chaloupka.“
Slezl a dali se na tu stranu, kde blikalo světlo. Vyšli z lesa, před nimi byla louka a na ní stála chaloupka celá z perníku.
Po špičkách se přiblížili až k osvětlenému okénku. Uvnitř seděla za stolem bába s dědkem.
„Vylezu na střechu, nalámu perníku a budeme se mít dobře,“ řekl Jeníček. A hned to udělal. „Dej pozor, ať na nás nepřijdou,“ nabádala ho Mařenka.
Ale Jeníček toho nedbal. Seděl na střeše, lámal perníček a házel ho Mařence dolů do klína. A oba jedli, jedli, až se jim od úst prášilo.
I povídá bába dědkovi: „Zdá se mi, že někdo na naší střeše loupe perníček. Jdi se tam podívat.“ A dědek šel.
Postavil se před chaloupku a volal: „Kdopak to na mé střeše loupá perníček?“ „I ne, dědečku, to větříček,“ odpověděla tenkým hláskem Mařenka. Dědek se spokojil a odešel.
Spokojené, dosyta najedené děti se za chaloupkou uvelebily k spánku. Položily hlavy vedle sebe a spaly spokojeně až do rána.
Ráno, kdy se ozval kohout, Jeníček promnul oči a hned zase na střechu. A loupal perníček a házel nejsladší kousky Mařence do zástěrky.
V tom vrzla vrátka, před chaloupkou se objevil rozespalý dědek a hned zase kdo že to loupá perníček. Mařenka ho chtěla odbýt jako večer, ale dědek je uviděl a bylo zle.
„Rychle, Jeníčku, musíme utéci!“ volala Mařenka na bratříčka, který dědka neviděl. Tak tak, že stačil ze střechy seskočit. Dědek jim už byl v patách.
Pelášily, co jim nohy stačily. Dědek za nimi volal: „Já vám dám lámat perníček! Až vás chytím, do pece vás strčím, jen počkejte!“ Ale že byl tlustý, nemohl jim stačit.
V tom děti doběhly k poli, kde jakási žena plela len. „Poraďte nám, panímámo, kudy se máme dát? Zlý dědek nás honí a chce nás upéci pro trošku perníku.“
„Dejte se do lesa touto cestičkou. Já už dědka nějak zdržím.“ Dědek přiběhl a hned se ptá: „Osobo, neviděla jste tudy jít děti?“ Žena odpověděla: „Pleju len, až uzraje, budu ho trhat.“
Dědek se rozkřikl: „Jestli tudy nešly děti!“ „Až len vytrhám, zdrhnu semeno a budu len močit,“ odpověděla žena. „Co je mi do toho,“ zuřil dědek. „Potom budu len sušit!“ „Osobo, vy jste hluchá!“ „Nakonec upředeme vlákno a utkáme z něho plátno,“ zase na to žena.
„Na to se vás neptám,“ vztekal se dědek. „Ptám se, jestli tudy nešly děti!“ Ale šly,“ odpověděla žena. „To jste měl hned říci.“ A ukázala na opačnou stranu a řekla : „Ale ty už nedoženete!“ Dědek si zlostí uplivl a vrátil se domů.
Také Jeníček s Mařenkou se vrátili domů. A protože od té doby měl tatínek v lese více práce, dařilo se jim líp, a jestli neumřely, žijí v chaloupce dodnes.
