y
Kocour v botách
Janek seká dřevo v konci hory. Naráz hledí jako přibitý: Kocour v botách! Prý je velmi chorý, prý už tlapku ani necítí.
Janek – ten měl měkké srdce v těle, kocoura si k sobě domů vzal, uložil ho pěkně do postele, medicínou vykurýroval.
„Sbohem, Janku! Čekej lepší dobu! Dobře se ti za lék odměním! Král má dceru – s ní tě, na mou věru, v krátkém čase jistě ožením!“
Pohleďte jen na mlsného krále! Marně kuchař vaří výborně, jídlo pořád není k jeho chvále, král jen křičí, týrá kuchaře.
Kocour v botách dumá, hledí z kouta. Dostal nápad – ihned vypjal hruď, počíhal si kdesi na kohouta: – Tu máš, králi! Tu máš – dobrou chuť! –
Kuchař čeká, čeká, co se stane. Po chvíli však úsměv svítí z líc. „Toho ptáka, milostivý pane, posílá ti rytíř z Nemanic.“
Král si vyjel s ekvipáží z hradu. Chytrý kocour ryby chytá tu. Dřevař Janek dal na jeho radu: skryl se za strom – nahý, bez šatů.
Pán z Nemanic, a ve vodě tone! „Pomoc, pomoc!!!“ – slyšet od řeky. Kocour mňouká, král na sluhy řve: „Zachraňte ho! Dolů obleky!“
„Pane,“ Janek oslovuje krále, „ani nevím, jak vám děkovat...“ když vtom kocour křičí, úplně se vále: „Byl tu zloděj... chybí tu váš šat!“
„Šlechtic“ s králem jako kamarádi. Nepoznáš ho zblízka, zdaleka. I princezna ramenem ho svádí, kocour v botách napřed utíká.
Sedlák s kosou hledí zpod klobouka. „Udělej mi službu, jinak nic! Až král řekne, čí pak je ta louka, odpovíš, že pána z Nemanic!“
Na vinici – tam je vína hodně. Kocour vypil vrchovatý džbán. „Až bude král chtít znát majitele – řekněte jen – z Nemanic náš pán!“
Za chvíli král na louce se zjeví. „Čí je tento revír bez hranic?“ Selka pohotově rychle mu odpoví: „To je prosím pána z Nemanic!“
Kocour v botách říká lesníkovi: „Můj pán zůstal trochu pozadu. Dnes má přijít k černokněžníkovi, ukažte mu cestu do hradu!“
Hajný vítá vznešeného krále, provází ho cestou do háje. Nech váš kočár tímto směrem jede, jste už očekáván na hradě!“
Vtom už kocour přiběhl až k hradu. „Pusť mě a hned!“ žádá klíčníka. Ten jen stojí, hledí na parádu, potom bránu tiše odmyká.
Mágovi jen oči po něm skáčí. Chudák kocour – téměř naříká. „Mistře kouzel, já na zručnost vaši podívat se přišel zdaleka...“
Černokněžník samolibě praví: „Kouzla? Chachá... těch mám jako plev!“ Kocour stojí, oči navrch hlavy: z čaroděje stal se naráz lev.
„To je něco vskutku nevídané!“ „Umím další! Počkej, uvidíš!“ „Chtěl bych vědět, zdali se z vás stane... třeba – třeba – třeba – malá myš!“
Jen co čaroděj se změnil v myšku, kocour zježil fousy, drap a – hup! V okamžiku měl v hubě tu myšku a ve chvilce ham a rup a chrup!
V krásné síni před zrcadlem stojí, úsměv vsadil do fousatých líc: „A teď mohu v kouzelnickém kroji vítat v hradu pána z Nemanic!“
Panstvo vchází. Nuže, hudebníci, teď už hrajte, hrom vám do palic! „Ať žije král!“ tisíc hrdel křičí, „a ať žije rytíř z Nemanic!“
Příběh končí. Snad někdo nevzlyká? Byl veselý. Ne, ne – žádný žel: vždyť princezna vzala si Janíka, kocour v botách slovo dodržel.
Jedli, pili, no a jak to bývá – velebili nový majestát. Kocour vypil poslední džbán piva, utřel fousy – a taky šel spát.
