y
O koze, která příliš žvanila
Byla jednou koza, která příliš žvanila, a nikoho nenechala na pokoji. Měla pekelnou radost, když mohla na dvoře vyvolat hádku a rvačku.
– Napoleone, – pošeptala jednou koza psovi, – slyšela jsem jakési nepěkné řeči. – Vypadni! – odsekl jí pes. – Ale to mluvili o tobě. – O mně? A kdo? – Kocour o tobě říká, že jsi nemehlo. Že by si poradil s pěti takovými psy. – Náš kocour? Augustýn? – Ano, on. Ale o tom, že jsem ti to pověděla, ani muk. – Ani muk. Však já mu ukážu! Vrrr!
Psovi to stačilo. Neměl kocoura Augustýna odnepaměti rád. Vrhl se na něho bez vypovězení války. Vrčel, štěkal a skřípal zuby: – Vrrr! Haf! Já tě roztrhám! – Proč a zač, Napko? – Copak si ze mě děláš legraci! Vrrr! Haf – haf – haf!!! – Já? – divil se kocour a vyskočil na nedaleký strom. – A kdo ti to nalhal? – Jedna vznešená paní. No tak slez dolů, když jsi takový silák! Ale kocour neslezl. Olizoval si na stromě ocas, do kterého se mu pes Napoleon zakousl, a lámal si přitom hlavu, která vznešená paní mohla psovi takové hlouposti namluvit.
Druhého dne zastavila koza kohouta a tak do něj hučí: – Poslouchej, Ignáci, víš, co se o tobě říká? – Cooo? – Že ti nefunguje v hlavě budík! Že budíček kikirikáš před obědem a hlas máš jako starý hrnec ! – Já? Vždyť můj hlas nahráli do rádia!!! A kdo ti to řekl? – No, kdo? Kačka Cecílie! A řekla i to, že takového praštěného kohouta, jako jsi ty, by nechtěla za muže, ani kdyby byl jediný na světě! – To že řekla?! Však já si to s ní vyřídím!
Ale kohout ne aby si nejdřív rozumně popovídal s kačkou anebo se šel poradit s advokátem, ale pustí se rovnou do bitvy. Skočil za kačkou do kaluže a jak ji mačká tak ji mačká. – Nech mě! Nejsem tvoje žena! – brání se kačka. – nenechám tě, protože jsi mě pomlouvala, ty potvoro čvachtavá! – Já že jsem tě pomlouvala?! Já že jsem potvora čvachtavá?! Tu máš, ty ohavo! Kva-kva-kva, kvááá! – Jéje! Kikirík! Kačka byla silnější. Možná proto, že ji kohout napadl v kaluži, možná proto, že je těžší. Přitlačila kohouta do špinavé vody a chtěla ho utopit. – Jéééj! Kikirík! Nabral kohout dech, když se mu po chvíli podařilo vylézt z louže, a hybaj do kurníku!
Zakrátko zastavila koza svini a popichuje ji: – Víš, ty krasavice, co se o tobě říká? – Co? – Že jsi se od jara nekoupala! – Já? Vždyť se tu v louži koupu každý den a potom se voňavkou nastříkám! A kdo to říkal? – No, oni... Naši spolubydlící. – Však já jim ukážu! A když svině odběhla pobít se s ostatními zvířátky, koza radostí poskočila a zamečela: – Juj! To bude mela! To bude bitva!
Svině vběhla mezi zvířátka jako tank a buch do nich rypákem a nadhazuje je do výšky a chrochtá: – Chro! Chro! Chro! Já jsem slušně vychovaná, ale zlomyslné pomluvy nestrpím! Zvířátka se po nečekaném útoku po chvilce vzpamatovala a začala údery odplácet údery. Kohout byl nejodvážnější. Možná proto, že si chtěl po neúspěšném boji s kačkou napravit pověst. Vyskočil svini na hlavu a zavřeštěl: – Řekni, Esmeraldo, kdo ti ty hlouposti namluvil? – Ne, neřeknu. Přísahala jsem na čestné slovo. – Tak ti vyklovu oko! A vzápětí klovl kohout svini mezi oči. – Jéééj! Už jsem slepá! – Ne, ještě ne, ale za chvilku budeš, když neřekneš, kdo ti ty pomluvy namluvil! Koza viděla, že se to teď obrátí proti ní. Přeskočila plot a utekla do polí. – Určitě to byla koza, – zaštěkal pes – Dívejte se, jak utíká. I mě podpíchla proti kocourovi Augustínovi. – I mě proti kačce, dodal kohout. – Ano, ona, – odpověděla svině. – Ale já ji to oplatím!
– Za ní! Zamňoukal kocour Augustin. – Já ji sežeru jako myš! – Za ní! – Opakovala ostatní zvířátka.
Náskok, který koza získala, se pomalu zmenšuje. Koza vidí, že je s ní zle. Vidí kupku sena. Šup! – a už je v ní.
Kde se jenom mohla ztratit? – hádají zvířátka. – Vždyť se do země nemohla propadnout. Chodí, pobíhají okolo kupky sena. Seno je voňavé. Až příliš voňavé. Jeho vůně dráždí nos. – Ne, nekýchnu! – přemáhá se koza v kupce sena. Ale dlouho se nepřemohla. – Hep-čí! – Tady je! – zachrochtala svině a rozházela kupku sena.
Koza vyskočila a honem pryč a ostatní zvířátka za ní. Koza si v seně odpočinula a znovu získává náskok. Vidí v poli strašáka a pomyslí si: – Však já na vás vyzraju!
Podívejte se, – povídá pes ostatním, – tady končí její stopy. Já se v tom vyznám. Mám policejní výcvik. A zvířátka chodí okolo kozy a hledají ji. Tentokrát jim pomohla vrána. Fousatý strašák se jí moc nezdál. Sedne mu na hlavu a nahlas přemýšlí. – Tak strašáci nevypadají. Buď je to ten bláznivý malíř, nebo koza. Klovnu ho, uvidím, kdo se ozve! A ozvala se koza: – Bééééé! A než se zvířátka vzpamatovala, pádila dál.
– Sláva! – zajásala koza, když uviděla vysokou skálu, – sem za mou nepřijdou. Pár skoků a už byla na skále.
Koza přitom zapomněla, že je mezi jejími pronásledovateli i pták, který umí obstojně létat. Kdyby byli kohouta viděli běžní ptáci, jak se krátkými lety postupně dostává na skálu, určitě by se mu vysmáli. Ale jeho kamarádi ho přitom obdivovali. – Ty opeřený budíku! – zamečela zlostně koza, když ji kohout neustále na skále nedal pokoj a skočila dolů.
– Jéééj! Už to nevydržím! – naříkala koza a srdce jí přitom bušilo jako zvon. Naštěstí uviděla ptáky, které trochu znala, kteří ale neznali ji. Byli to čápi. Právě se chystali do Afriky. Skočila do močálu a prosila je: – Čápi, kamarádi, zachraňte mě! Ta nevychovaná havěť mě chce zničit. – Dobře, – přikývli čápi, – ale jak? A když se k močálu blížila zvířata, co pronásledovala kozu, jeden z čápů promluvil: – Už jsem na to přišel. Chyť se této hole. Vezmi ji do huby uprostřed. My chytneme do zobáků její konce a odneseme tě. Ale v době letu nesmíš hubu otevřít, nebo...
– No počkej, ty klevetnice! – volala za kozou svině, – my ti ukážeme, až se s čápy na jaře vrátíš! A koza jí chtěla odpovědět: – Já se sem nevrátím! Budu žít pod žhavým sluncem, kde rostou banány, fíky a ananasy! Já se budu mít! Ale neřekla to, protože věděla, jak by to dopadlo.
Za chvíli se čápi dostali s kozou nad oblaky, kde potkali letadlo. – Podívejte se! – ozval se v letadle jeden z cestujících. – Létající koza! – Ubozí čápi, – ozval se druhý. – Takovou tíhu nesou! Potom otevřel okno a zavolal na čápy: – Netrapte se, čápi! Pusťte tu potvoru rohatou dolů! A koza mu chtěla odpovědět: – Ty jsi potvora, plešatá! Když nohama kopnu do letadla, poletíš dolů s celou tlupou! Ale nepověděla mu to, protože věděla, co by následovalo.
Dlouhým letem byli čápi unavení a klesali stále níž a níž. Když letěli nad jakýmsi městem, lidé na ně volali: Pusťte ji do některého komína, ať se vyudí! – Já bych vás vyudila, a všechny! – chtěla jim koza odpovědět, ale neodpověděla.
V tom městě byl cirkus. Pověst o slavné létající koze se donesla až k uším ředitele cirkusu. Vyběhl ven a volal na kozu: – A já jsem si myslel, že kozy jsou hloupá zvířata, že nemohou vystupovat v cirkusu. Pojď dolů, budeš cirkusovou hvězdou, kozo! Budeš žrát výborné lopuchy! – Sežer si je sám! Proč bych žrala lopuchy, když mohu žrát fíky a ananasy! – chtěla mu odpovědět koza, ale neodpověděla.
Čápi si za městem odpočinuli a potom se vydali na další let přes moře. Koze se moře velice líbilo. Bylo krásně modré a sluneční paprsky si neustále hrály s jeho vlnami. I ryby se divily, když zahlédly létající kozu. – To není možné! – zavolal na kozu obrovský žralok. – To určitě není živá koza. To nejspíš bude kozí mumie. Vracejí ji do Egypta!
Ty jsi mumie, potvoro zubatá! Odpověděla mu koza a pustila se hole! – Mééééé! Tak mečí mumieéééé?! A hodně pozdě, až když byla v žralokově břichu si uvědomila, že když byla nahoře, měla držet hubu.
