y
O Sněhurečce
Byla zima, sněhu po kolena. Před chaloupkou, v které žili dědeček s babičkou, bylo plno křiku. Starouškové vyhlédli okénkem a viděli, že děti staví sněhuláka. Babička vždy zesmutněla, když viděla děti.
Dědeček, aby babičku rozveselil, povídá: „Pojď ven, proč bychom si také nemohli slepit sněhuláka?“ „Uděláme si děťátko, když nemáme živé,“ napadlo babičku. A šli. Udělali nejdřív tělíčko, ručičky, nožičky a nakonec přilepili hroudu jako hlavičku. Potom naznačili oči a nos a když vyhloubili pusinku, stal se div divoucí – děťátko začlo dýchat, očičkama mrkat a smát se.
Staroušci nevěděli, co radostí dělat. Objímali děvčátko a skákali jako děti. Odvedli děvčátko do chalupy a nemohli se na ně vynadívat. Byla to roztomilá holčička s modrýma očima a plavými vlásky. Byla sice bleďoučká, tvářičky jí nekvetly jako ostatním dětem, ale starouškům byla tou nejkrásnější holčičkou. Říkali jí Sněhurečka a byla jejich radostí.
V chaloupce bylo teď plno ruchu. Dědeček s babičkou nevěděli, co dřív, ale bylo jim při práci veselo. Dědeček urobil pro Sněhurku postýlku, babička šila peřinky, šatičky, vařili, krmili a koupali ji. Holčička rostla den ze dne. Sotva babička šatičky došila, už se do nich sotva vešla a postýlka jí brzy nestačila.
Rostla k radosti staroušků i dětí ze vsi, které si s ní chodily hrát. Nejraději běhaly se Sněhurkou venku na sněhu. Uměla ze všech nejlépe sáňkovat, stavěla nejkrásnější sněhuláky a klouzat koulovat se uměla lépe než kluci. Čím více mrzlo, tím byla veselejší. Rostla jako z vody, až z bylo vytáhlé děvčátko.
Minula zima, jarní slunce vypilo sníh, přilétli skřivani. Děvčata podle starého zvyku vynesla ze vsi „Morenu“ - zimu a přinesla zpět „Léto“, ozdobené pentlemi. Všechny dívky se radovaly, jen Sněhurce bylo Moreny líto.
Děti hrály kuličky, honily káču, otloukali píšťalky. Husy vyváděly housátka, všechno kvetlo a zpívalo, jen Sněhurečka smutně posedávala v chládku a sluníčku se vyhýbala. Starostlivě na ni pohlíželi staroušci a nevěděli, co jí chybí.
To však nevěděl nikdo, ani Sněhurečka. Vadla den ode dne. Na sv. Jana přiběhla děvčata pro ni, aby šla s nimi do háje plést věnečky a oheň přeskakovat, jak bylo starým zvykem. Babička se jí bála pustit, ale potom si řekla, že se snad alespoň trochu rozveselí.
Když se dívky vydováděly, rozdělaly oheň a za jásotu začly přeskakovat plameny. Bylo křiku a smíchu, že si ani nevšimly, že Sněhurečka jejich hrám jen zpovzdálí přihlíží. Když ji objevily, nutily ji, aby také skákala. Sněhurečka skákala.
Děvčata skákala za sebou, Sněhurečka poslední. Když skočila, zasyčelo to a po Sněhurce nebylo ani památka. Jen trochu páry stoupalo k nebesům jako obláček. Marně děvčata hledala, marně volala. Jen věneček v popelu zůstal. Staroušci zase smutně sedávali před chaloupkou, vzpomínali a dívali se po obláčcích, který z nich je asi jejich Sněhurečka.
