y
Sůl nad zlato
V jedné zemi za sedmi horami a za sedmi řekami žil starý král, který měl tři dcery – princezny. Nejstarší princezna se jmenovala Zlata, byla krásná, ale panovačná a pyšná. Prostřední princezna Perla byla marnivá a samolibá – jen nejmladší princezna Maruška byla nejen krásná, ale i dobrá, přívětivá a ke každému laskavá.
Dlouhá léta král spokojeně panoval se svými krásnými dcerami, ale byl už starý a unavený, a tak jednoho dne dal vyhlásit, že bude třeba, aby si odpočinul a odevzdal království jedné z princezen. Které, neřekl.
Druhého dne se procházely všechny tři princezny v královské zahradě. Zlata i Perla se přely o to, která z nich by byla lepší královnou, jen Maruška neměla tyto starosti a netoužila po královském trůnu – radovala se z krásného letního dne, ze sluníčka a z květin.
Kde se vzal, tu se vzal – stál v královské zahradě starý, chudě oblečený dědeček a prosil princezny o trochu jídla. Princezna Zlata pyšně vykázala stařečka z královské zahrady. Princezna Perla utíkala od něho, aby se nezašpinila. Jen Maruška laskavě vzala stařečka za ruku a vedla ho do zámecké kuchyně.
Když se stařeček najedl a odpočinul si, řekl Marušce: „Ty princezno, která máš tak dobré srdce, vezmi si ode mne dárek!“ - a podal Marušce mošničku, plnou bílé soli. „Vezmi si tento dar země – a ať sůl z mošničky nikdy neubývá. Je to dar vzácnější než zlato a drahé kamení.“ Potom stařeček zmizel.
Ráno zavolal k sobě král své tři dcery a řekl jim: „Rozhodl jsem se, že království odevzdám té z vás, která mne má nejraději.“ „To jsem já,“ zvolala Zlata, „králi-tatíčku, mám tě raději než zlato!“ „Já bych byla lepší královna,“ lichotila se krásná Perla, „mám tě raději než drahé kamení a všechny své šperky!“ Jen Maruška mlčela.
„Nu, co ty, dceruško, ty nechceš být královnou!“ ptal se král své nejmladší. „Nechci, tatíčku, netoužím po tom, ale mám tě raději než sůl“ „Cože,“ volaly obě starší princezny, „chceš se otci – králi posmívat? Sůl, taková obyčejná věc, kterou má každý chudák!“ Odejdi, odejdi z našeho zámku a už se nevracej!“ Král si netroufal zarazit hněv obou princezen a dovolil, aby Marušku vyhnaly.
Ubohá Maruška šla a šla, dál a dále od zámku, městy i vesnicemi. Lidé ji litovali, ale nikdo jí neposkytl útulek, protože se bál hněvu krále a princezen. Maruška nesla s sebou jen mošničku se solí. Konečně přišla do tmavého lesa.
Nebála se, byla ráda, že si může konečně odpočinout – byla to přece jenom princezna a nebyla dlouhé chůzi zvyklá. Lehla si na mech a klidně usnula. Ráno, když ji slunce probudilo, otevřela oči a vidí, že nad ní stojí mladý venkovský chlapec. „Neboj se,“ povídá, „jsem Honza a bydlím támhle v chaloupce s mámou, jsem dřevorubec.“
„Já jsem princezna Maruška!“ „I nepovídej,“ smál se Honza, cožpak se princezny toulají po lese a spí na mechu!“ Ale když mu Maruška pověděla o svém osudu, vzal ji Honza do chaloupky k mámě.
Honzova maminka Marušku vlídně přijala a řekla, že může být u nich, jak dlouho bude chtít. Maruška byla skromná a pilná, jako by ani princeznou nebyla, a brzy se naučila u Honzovy mámy hospodařit. Vařila, myla, prala, na zahrádce pracovala, zkrátka jako všechna děvčata jejího věku, která nejsou princeznami.
Na královském dvoře zatím vládly obě princezny společně, hádaly se mezi sebou a trápily starého krále, který stále vzpomínal na svou nejmladší. I lidé na zámku a v okolí vzpomínali na dobrou Marušku, a to tím více, že na království přišla podivná nesnáz: Ze země se ztratila všechna sůl. Zmizela z domácností královských poddaných, i všechna královská skladiště byla brzy prázdná.
Královští poslové projeli celou zemi. Ale marně – sůl nebyla. Mnoho lidí i zvířat onemocnělo, protože neslaná jídla nesnášeli a sladká se jim přejedla. A znovu vzpomínali na Marušku, že sůl je nejvzácnější dar.
Královský kuchař vařil nejrůznější sladkosti, vymýšlel nová a nová jídla bez soli, ale co to bylo platno – nikomu nechutnalo. Jednoho dne se rozstonal i král. Královští poslové se vydali hledat Marušku, ale po té jako když se země slehne.
Maruška spokojeně žila v dřevorubcově chaloupce u Honzovy mámy. O neštěstí, které postihlo zemi, nic nevěděla Maruška, máma ani Honza. Soli měli dost- z mošničky jí neubývalo.
Jednou, když Maruška pracovala na zahrádce, objevil se u plůtku stařeček, který jí daroval mošničku se solí. Marušce všechno pověděl a poradil, aby se vrátila do zámku i s mošničkou.
Maruška poslechla a vydala se na cestu i s Honzou, který ji nechtěl pustit samu: „Já nevěřím panu králi ani tvým sestrám – princeznám. Ublížili ti už jednou a kdo ví, jak se zachovají nyní!“
Na zámku přivítal král-tatíček Marušku s otevřenou náručí. I obě sestry byly rády, že se Maruška vrací. Sůl v mošničce stačila pro celé království, protože jí neubývalo. A více, kdo v té zemi potom kraloval? Inu Honza s Maruškou. - Jen Honzova máma zůstala v chaloupce v lese, že prý by si v zámku nezvykla. Když měl mladý král Honza a královna Maruška děti, běhaly si do chaloupky k babičce na vdolky. Takové vdolky, jaké pekla Honzova máma, neměli ani v královském zámku – byly s černými jahodami!
Konec.
