Šli už drahný čas, když procházeli lesním údolím, kde tiše bublal malý potůček. Z borového lesa náhle proti nim vyběhlo psisko s kusem řetězu na krku. Kohoutek s husou strachy zalezli do husté trávy, ale beran s kozlem se postavili k zápasu. Pes jim však řekl: „I nic se nelekejte. Zkusil jsem zlé časy jako vy a mnoho bití, až jsem řetěz přetrhl a svému pánu utekl.“ A pes se přidal k nim.
Zvířátka se psem putovala dál, až navečer přišla k rozpadlé spálené chalupě, ze které se po požáru ještě kouřilo. V rozvalinách smutně mňoukala opuštěná kočka. Pes jen tak ze zvyku se s ní chtěl pustit do křížku, ale ostatní zvířátka ho zarazila, že kočka už dosti zakusila, když přežila veliký oheň. Zvířátka pozvala kočku do spolku, a ta se velice zaradovala a spokojeně zapředla.
Zvířátka se uložila ke spánku na spáleništi. S ranním rozbřeskem se jako první probudil kohoutek: „Kamarádi, tu zůstat nemůžeme, musíme hledat nový domov!“ Celý den šla zvířátka hustým lesem, který jakoby nebral konce — tma byla stále hustší, až nakonec nebylo na krok vidět.
Tápali tak dlouho ve tmách, když tu pes narazil na kořeny velkého stromu: „Přátelé milí, zastavte, takto dojdeme leda záhuby.“ Kohoutek navrhl, že vyletí na vysoký strom a rozhlédne se, kudy z lesa ven. Jak řekl, tak udělal, rozhlédl se na vysoké jedli na všechny strany a volal: „Konce lesa nevidět, ale nablízku svítí světlo.“ Zvířátka se zaradovala, že konečně nalezla stavení s živou duší, kde by hlavy složila.
Zvířátka se ubírala v tu stranu, kam jim kohoutek ukázal. Po chvíli spatřila malou lesní chaloupku, zdi rozbité, střechu roztrhanou, tu a tam s pořádnou čepicí mechu.
V chaloupce přebývalo sedm loupežníků. Byli tu dobře ukryti, nikdo o nich nevěděl. Když zvířátka dorazila ke stavení, loupežníci právě seděli kolem dubového stolu u karet. Jen jediný z nich, mladík lepšího vzezření než ostatní, o karty ani nezavadil, slovíčka nepronesl a smutným okem hleděl na loupežníky.
Zatím zvířátka došla až k vrátkům a kočka rozhodla: „Podívám se dovnitř.“ Vyskočila na okénko — a strachy spadla na psa, který stál pod ní, tak se ulekla ježatých loupežnických hlav. Nato pes udělal kotrmelec a v okamžiku se všechna zvířátka válela na pěkné hromadě.
Sotva se zvířátka vypletla z klubka, kočka řekla: „Utečme, moji milí, v chalupě přebývají strašní loupežníci.“ Zvířátka se chystala utíkat, ale kozel jim kázal zastavit, přišel na lepší nápad. Pošeptal něco do ouška beranovi, nato oba dva naráz prorazili okénko chaloupky a rohatými hlavami vrazili dovnitř.
Jakmile lupiči uviděli v okénku dvě rohaté stvůry, ulekli se náramně — myslili, že na ně přišel sám čert, a rychle vzali nohy na ramena. Všech šest, až na sedmého, toho mladíka. Podíval se kolem a když viděl, že loupežníci jsou ti tam, spokojeně usnul.
Zvířátka vesele vkročila do chaloupky a snědla a vypila všecko, co tu loupežníci ponechali. Pak se pokojně uložila ke spánku. Kočka vyskočila na pec, husa zalezla pod stůl, kohout vylétl na polici a všichni ostatní pod polici a ke dveřím. Mladík, který tu zůstal, spal poklidně dál na své židli. Jeho milá tvář jakoby říkala, že bude zvířátkům dobrým přítelem.
Mezitím loupežníci se mrzutě třásli zimou v nedalekém boru. Dlouho se radili co dělat, až náčelník řekl, že nevěří na žádná čertiska a poslal nejmladšího z nich, Kubu, na výzvědy. Kuba pomalu vkročil do chaloupky, ale hlavou přitom zavadil o polici, probudil kohouta a ten hned zakokrhal na poplach a husa zasyčela. Kubovi strachy spadlo srdce do kalhot; zdálo se mu, že to syčí sami ďáblové z pekla, i dal se na útěk.
Kuba se ještě třásl strachy, když vyprávěl ostatním lupičům, jak málem přišel o život v chalupě plné čertů. „Jsi strašpytel, Kubo,“ rozzlobil se velitel, „půjde tam nejsilnější z nás, a pak se ukáže!“ Rozkázal hromotlukovi Jurovi, aby šel do chaloupky vypráskat vetřelce. Jura se pyšně ušklíbl a šel. Sotva vrazil do dveří, kdosi se mu zakousl do kalhot, jiný mu zaťal drápy do zátylku a třetí se mu zakousl do nosu, takové to bylo uvítání.
Hromotluk Jura s boulemi a šrámy se neslavně navracel k loupežníkům. Když dorazil do borového háje, vyprávěl jim zděšeně, jak těžce bojoval s ďábly. „Dělal jsem, co jsem mohl, veliteli, ale dva mne na rohy nabrali, třetí mne píchal, čtvrtý kousl do nosu, pátý se zaťal do zátylku a šestý — považ — mi vlasy trhal z hlavy!“
Když loupežníci poznali, že i ten nejsilnější z nich ničeho nepořídil, nezbylo jim nic jiného než odejít jinam, jakmile ráno ozářilo bor, dali se smutně na pochod z lesa.
Toho rána se v chaloupce probudil také mladík a když uviděl, že místo loupežníků bydlí v chaloupce milá zvířátka, zaradoval se. Místo loupežničení se chopil pořádné práce a začal v chalupě hospodařit.
Zvířátka se rozhodla, že mu budou pomáhat. Kohout kokrhal u vrátek, pes střežil u boudy celé hospodářství, beran s kozlem sváželi na vozíku dříví z lesa, husa pilně dávala peří na měkké podušky a kočka vychytala kdejakou myš.
Nový hospodář byl ke zvířátkům milý a vlídný. Ve dne kopal pařezy a mýtil les, navečer sedával se zvířátky u pece a vyprávěli si. Často si říkali, kde asi lupiči ukryli své poklady.
Jednoho dne nedaleko chaloupky mladík objevil pod vykotlaným pařezem největšího dubiska na mýtině loupežnickou skrýš. Bylo v ní plno zlaťáků. Mladík se zamyslil a potom se vydal do kraje. Brzy k chaloupce putovali staří a chudí z celé širé končiny. Všecky zlaťáky poctivě rozdělil a chudí si ho za to velice vážili a ctili.
A co bylo s loupežníky? Ti doputovali až do vysokých hor, kde ani živáčka vidět nebylo, jen vítr tu skučel mezi nízkou klečí. Marně bloudili po skalách, bez lupu i bez úlovku. Každý večer smutně sedali znaveni a hladoví kolem malého ohníčku.
Jednoho dne tak smutně dumali o svém osudu, když tu náčelník promluvil: „Braši milí, takhle už to nejde dál. Budeme-li trvat na svém, pomřeme hlady. Navraťme se domů, zanechme lupičského řemesla a buďme každý tím, co dříve.“ Učinili, jak náčelník rozhodl. A tak se každý z nich opět stal poctivým řemeslníkem.
y
