y
Nejkrásnější hvězdička
Nebylo to daleko, nebylo to za horami, za řekami, ale bylo to tu, velmi blízko a možná i vysoko. Martin a Lubka přišli navštívit svoji babičku.
To bylo radosti. Děti se nemohly nasytit krásné přírody. Po večeři se šly nadýchat zdravého vzduchu a prohlédnout si letní oblohu.
Obloha byla poseta tisíci hvězdičkami. Rozradostněná Lubka ukazuje Martinovi nejkrásnější zářivou hvězdičku. „Martine, že mi nepřineseš tamtu hvězdičku.“ „Ale přinesu.“ „Ty se jen vytahuješ...“
Martin se významně usmál: „Však jednou uvidíš, … Lubko...“ A děti se dál kochaly večerní hvězdnou oblohou.
Děti šly spát a zdál se jim takový sen, kterému snad se žádný nevyrovná.
Martinovi se zdál sen, že se vezl pohádkovým kočárem nahoře po obloze. Kočár táhly bílé holubice.
Z kočáru přesedlal Martin na okřídleného koníka, který běžel cvalem mezi hustými mraky.
Potom přesedlal na ptáka, který se s Martinem vyhoupl nad mraky.
Let se začal zrychlovat a Martina už vidíme, jak přesedl do kosmické rakety. Ve skafandru a v raketě se mu docela líbilo.
Martin pojednou zpozoroval, že dole na zemi strašná čarodějnice Miga honí sestřičku Lubu, která je jen v noční košilce.
Když už-už čarodějnice Miga dostihla Lubu... Martinovi se rozbušilo srdíčko, hrdélko se mu sevřelo, že ani nestačil zavolat...
Ale vtom zakokrhal pestrobarevný kohout: Ki-ki-ri-kí-i-í...
Najednou se ze všech stran sletěli holubi. Obloha potemněla a vzduch se chvěl od plácání holubích křídel.
Bílí holubi vzali malou Lubu na svá křídla a vynesli ji vysoko na oblohu.
Holubi se s Lubou rychle přiblížili k raketě s Martinem.
Luba přestoupila do rakety. Oblékla si skafandr a už letí společně s Martinem nekonečnými prostorami vesmíru.
Raketa se přiblížila k překrásné hvězdičce. Martin se vyklonil z rakety, napřáhl ruku a sebral z oblohy vytouženou nejkrásnější hvězdičku.
Šťastný Martin podává hvězdičku do Lubkiny ruky, když vtom...
Babička přišla za dětmi do ložnice a budí je. „Děti, vstávejte, už je ráno, dnes nejdete do školy, půjdeme všichni do lesa...“ a podává dětem každému do ruky po jednom jablíčku.
Děti seděly na posteli a Martin povídá: „Vidíš, Lubko, přece jsem ti přinesl tu nejkrásnější hvězdičku. A nevěřila jsi mi.“ Jablíčko v Martinově ruce zazářilo osvětlené ranním slunečním paprskem.
„Ale věřila...“ říká Lubka, „já vím, že mám nejlepšího bratříčka na světě a že mi donesl tu NEJKRÁSNĚJŠÍ HVĚZDIČKU z vesmíru.“
