y
Smolíček pacholíček
Smolíček byl malý pacholíček. Bydlel v chaloupce na kraji lesa s jelenem se zlatými parohy. Hezky se jim žilo, v chaloupce bylo útulně a milo. Jelen se staral o malého pacholíčka, chránil ho, dával mu dobré rady. A Smolíček jelena ctil a poslouchal. Každé ráno, než odešel jelen na pastvu, Smolíčkovi přikázal, aby byl hodný a pokojně vyčkal, než se vrátí. „Dveře zavři na petlici, smíš si hrát jen ve světnici. Neotvírej nikomu, nevpouštěj ho do domu!“ dodal jelen, hop a skok a byl pryč.
Jeden den míjel druhý. Smolíček si hrával ve světnici a čekal na jelena, než se vrátí z pastvy. Až jednou kdosi zaťukal na dveře. Smolíček se polekal, nesmělým hlasem se zeptal: „Kdo to klepe, kdo to ťuká, kdo to v hraní ruší kluka?“ Zvenčí se ozvaly tři tenké hlásky: „Smolíčku pacholíčku, otevři nám světničku, je nám zima, zebe nás, nezkřivíme tobě vlas.“ Užuž chtěl pacholíček vyskočit, že otevře dveře, ale včas si vzpomněl na jelenovo varování. „Neotevřu, jděte pryč, stejně nemám k zámku klíč.“
Když se jelen vrátil domů, Smolíček mu všechno řekl. Jelen ho pochválil. „Uposlechl jsi mých rad, já jsem tomu velmi rád. Jezinky jsou ženy divé, nedobré a zloby chtivé.“ I druhý den se jelen vypravil na louku, aby se napásl. Sotva si Smolíček pacholíček začal hrát, zaslechl líbezné hlásky: „Pacholíčku, náš hošíčku, zahrajem si na honičku. Běhat, skákat kolem stolu, veselit se budem spolu. Už se přestaň bát a pojď dveře otvírat.“ Tentokrát Smolíček nedbal na jelenovo varování, rád by si s někým hrál, a tak dveře otevřel.
Tři vlasaté jezinky skočily do světnice. Zle se na Smolíčka pacholíčka podívaly, chytily chlapce za košilku a už ho nesou pryč. „Smolíček je chlapec milý, my jsme si ho uloupily, jako muška v pavučince polapen byl ve chvilince,“ skřehotaly. Smolíček pacholíček vzlykal, úpěnlivě volal: „Jelene se zlatými parohy, drží mě za ruce, za nohy, nesou mě, nevím kam, bojím se, jsem tak sám.“ Jelen se pásl nedaleko, zaslechl Smolíčkovo volání. Hop a skok, zlé jezinky zahnal, malého Smolíčka zachránil.
Jelen odnesl vyplašeného Smolíčka pacholíčka domů a zlobil se na něho: „A teď pláčeš, milý hochu, neposlechls ani trochu, neměls dveře otvírat, měl ses držet moudrých rad.“ Smolíček pacholíček posmrkl, utřel si z tváří slzy a jelenovi přislíbil: „Tebe budu poslouchat, ve světnici jen si hrát. Dveře nechám uzavřeny, neposlechnu ty zlé ženy.“ Jelen dupl kopýtkem, Smolíčkovi jeho neposlušnost odpustil. Dny plynuly, jeden byl jako druhý, Smolíček pacholíček čekával na jelena v bezpečí chaloupky a brzy na jezinky zapomněl.
Avšak zlo se rádo vracívá tam, kde už jednou mělo žně. Zase byl jelen pryč, když se ozvalo zaťukání a milé hlásky spustily vábení: „Smolíčku, chlapečku malý, nesem ti dobroty z dáli. Budeš-li chtít je ochutnat, petlici z dveří musíš dát.“ Byly to jezinky a pacholíčkovi slibovaly sladkosti. Smolíček je malý pacholíček, i on má mlsný jazýček, i on má dobroty rád. Jenomže jezinkám se nedá věřit, raději si od nich nic nevezme. „Mockrát díky, nemám hlad, dveře nesmím otvírat.“
Smolíčkovo odmítnutí jezinky nezahnalo. Spustily nanovo: „Světnice je tvoje cela, neotvírej dveře zcela, postačí jen skulina a čeká tě hostina.“ Smolíček se zdráhal jen chvíli. Rozhodl se, že pootevře a škvírou se podívá, co mu jezinky přinesly. Sotva dveře vrzly, jezinky mezi ně strčily jeden, druhý, třetí prst, celou ruku a pak… Buch! Dveře se rozletěly a divé ženy stojí ve světnici a šklebí se. Smolíček pacholíček rychle skočil pod stůl, chtěl se schovat. Ale vše marné. Jezinky ho chytily, za košilku lapily a odnesly ho pryč.
Nesou si jezinky malého Smolíčka, chechtají se, radují se ve své zlobě: „Smolíček je chlapec milý, my jsme si ho uloupily, jako muška v pavučince polapen byl ve chvilince.“ Smolíček pacholíček vzlykal a jako posledně úpěnlivě volal do všech stran, aby ho jelen zachránil: „Jelene se zlatými parohy, drží mě za ruce, za nohy, nesou mě, nevím kam, bojím se, jsem tak sám.“ Avšak tentokrát se jelena nedovolal. Jelen se zlatými parohy se pásl daleko, Smolíčka pacholíčka neslyšel, na pomoc mu nepřišel.
Jezinky odnesly Smolíčka do své jeskyně, zavřely ho do klícky a začaly ho vykrmovat. „Papej, hamej, bašti hochu, přibrat musíš ještě trochu. Až tě dosti vykrmíme, upečem tě a pak sníme.“ Smolíček jedl a vzlykal, smutnil po jelenovi. Pozdě litoval, že ho neposlechl, že jezinkám dveře otevřel. Když byl dost vykrmený, jezinky rozpálily oheň a chystaly se k hostině. Smolíček pacholíček strachy zvolal: „V kamnech už hoří ohýnek, zachraň mě od zlých jezinek, zachraň mě, statný jelene, síla tvá zlobu vyžene.“
Se Smolíčkem pacholíčkem bylo zle a bylo hůře, a když bylo nejhůře, hop a skok, do jeskyně skočil jelen. Dup a dup, zlé jezinky do země zadupal. Smolíček pacholíček byl zachráněn. Jelen ho odnesl zpět do chaloupky. Doma dostal pacholíček kázání: „Neposlušným zle se vede, strachy mají tváře bledé, často jim je do ouvej, jelena vždy poslouchej!“ A věřte nebo nevěřte, Smolíček pacholíček jelena vždy poslechl a dveře už nikdy nikomu neotevřel.
