y
O veliké řepě
Vrabec našel semínko. Nebylo ani velké ani malé, nebylo ani kulaté ani hranaté. Bylo takové i onaké. Vrabec vzal semínko do zobáčku, a že se zeptá dědy zahradníka, jaká rostlinka z něho vyroste.
Děda právě uhrabával záhonek, když tu k němu přilétl ptačí kamarád. Ten hned spustil zvědavé štěbetání o neznámém semínku.
Děda převaloval semínko v dlani. Myslel, přemýšlel, uvažoval. Pak mávl rukou. „I co, hlavu si s tím lámat nebudeme, semínko zasejeme, však se brzy ukáže, co z něho vzejde.“
Vrabec souhlasně pípl a měl se čile k pomáhání.
Děda zahradník udělal do hlíny jamku. Vrabec do ní upustil semínko. Dědeček jamku zasypal, zalil vodou a vrabeček zatrylkovat ptačí písničku: „Co nám vzejde ze semínka? Co to asi ráčí být? Mrkev, zelí, rozmarýnka? Necháme se překvapit.“
Ale semínku se na svět nechtělo. Pod peřinou z hlíny mu bylo dobře. A tak vrabec vzlétl ke sluníčku, aby více hřálo a semínko k životu probudilo.
Sluníčko paprsky pohladilo záhonek. Lup. Lup. Z hlíny vykoukly dva zelené lístky.
Vrabeček se zaradoval. Děda lístky bedlivě prohlížel. Dumal, zdali ze semínka nevzešel plevel.
Lístky povyrostly. A už se raduje i děda zahradník. „Je to řepa! Zaseli jsme řepu.“
Děda popadl motyčku a malou řepu okopal, aby lépe rostla. Ptačí pomocník mu k tomu zanotoval: „Obavy ať jdou hned k šípku, zaseli jsme řepu, řípku. Vyroste nám do nebes, možná zítra, možná dnes.“
Kdo ví, jak se to stalo, že ptačí písnička byla kouzelná. Sotva vrabec dozpíval, řepa začala růst. Rostla a rostla a rostla. Přestala růst, až když byla veliká jako obrovitý chlap. Děda si pochvaloval, že vypěstoval velikou, převelikou řepu. Popadl řepu za listy, a že ji vytáhne.
Táhne, táhne, potahuje, ale řepu vytáhnout nemůže.
Vrabec mu chtěl pomoci, ale ptačí síla je jako větrné fouknutí.
„I nech toho, polétavče,“ mávl na něj děda zahradník. „Raději zaleť za babičkou, a že ji prosím, ať mi pomůže se sklizní.“
Vrabec letěl za babičkou. Právě stála na zápraží domku, když zaslechla ptačí švitoření: „Tahá děda řepu z hlíny, je to těžké, mnoho dřiny. Kde nic jeden nezmůže, ať mu druhý pomůže.“
Babička spěchala na zahrádku. Když uviděla dědův výpěstek, nevěřícně spráskla ruce. „Dědo, takovou řepu jsem jaktěživo neviděla.“
„Já vím, babičko, ale pojď mi ji pomoct vytáhnout, sám to nedokážu.“
Babička se nenechala dvakrát prosit. Přitočila se k dědovi a chytila ho v pase. Děda popadl řepu za listy a začali tahat.
Táhnou, táhnou, potahují, ale řepu vytáhnout nemohou.
Nic se nedalo dělat, museli si zavolat třetího pomocníka. „Zaleť pro Aničku, že ji prosíme o pomoc s řepou, “ řekla babička vrabečkovi.
Vrabec našel Aničku, jak si za chaloupkou hraje s míčem, a vyřídil vzkaz: „Starouškové jsou už slabí, moc tě prosí děda s babi, pomoz řepu vytáhnout, nemohou s ní ani hnout.“
Vnučka Anička byla hodná. Jakmile uslyšela ptačí písničku, nechala míč míčem a běžela na zahrádku, aby dědečkovi a babičce byla k ruce.
Když viděla staroušky, jak se namáhají, hned jim pomáhala. Chytila se za babičku, babička uchopila dědu v pase za kalhoty, děda popadl řepu za listy a začali tahat.
Táhnou, táhnou, potahují, ale řepu vytáhnout nemohou.
„Uf, dědečku, babičko, řepa je moc veliká, sami s ní nic nezmůžeme,“ prohlásila vnučka, když viděla, že se řepa ani nepohnula. „Zavoláme na Bročka, ať nám také pomůže.“
Tentokrát vrabec s hledáním pomocníka otálel. Znal Bročka a znal jeho zuby, které hlídací pes na nezvané návštěvníky rád cenil. A tak dědeček hvízdl a zvolal: „Bročku, k noze!“
Sotvaže pes zaslechl dědův hlas, přihnal se na zahrádku. Rozhlédl se, štěkl na srozuměnou. Věděl, jak má pomoci. Čapl vnučku Aničku za sukni, Anička se chytila za babičku, babička uchopila dědu v pase za kalhoty, děda popadl řepu za listy a začali tahat.
Táhnou, táhnou, potahují, ale řepu vytáhnout nemohou.
Všechno to snažení pozorovala kočka Micka. Schovávala se za plotem. Vrabec ji však viděl a vyčinil jí. „Neotálej, měj se k dílu, potřebujeme tvou sílu. Nesmíš se tu schovávat, když máš jiným pomáhat.“
Kočka Micka mňoukla, zastyděla se. Vrabec má pravdu. Děda s babičkou jsou dobří hospodáři, zaslouží si, aby jim pomohla.
Protáhla se dírou v plotě a chytila se psa. Pes Broček čapl vnučku Aničku za sukni, Anička se chytila za babičku, babička uchopila dědu v pase za kalhoty, děda popadl řepu za listy a začali tahat.
Táhnou, táhnou, potahují, ale řepu vytáhnout nemohou.
Pod záhonem bydlela šedá myška. Moc se jí nelíbilo, že se to na zahrádce hemží lidmi a zvířaty. Chtěla mít klid. Vykoukla z myší díry. Když viděla psa, kočku, vnučku, babičku a dědu, jak se marně snaží řepu vytáhnout, dala se do smíchu.
Vrabec se na myšku obořil: „Schováváš se ve své skrýši, přidej se k nám, šedá myši.“
A světe, div se. Myš neohroženě chytila kočku za ocásek, kočka Micka se zapojila za pejska Bročka. Broček čapl vnučku Aničku za sukni, Anička se chytila babičky, babička uchopila dědu v pase za kalhoty, děda popadl řepu za listy a začali tahat.
Hej rup. Hej rup. Héééj… A bác…
Myška, kočka, pes, vnučka, babička, děda i s velikou, převelikou řepou v rukou se svalili na jednu hromadu.
Řepa byla venku.
Všichni zajásali. Hurá. Sláva. Vytáhli jsme řepu.
Nejvíc ze všech se radoval malý vrabec, který semínko řepy našel a společně s dědečkem ho do země zasel. A že to byl ptačí neposeda, hned letěl do světa, aby pohádku o veliké řepě vyštěbetal všem hodným a milým dětem.
