y
Hrnečku, vař
V jedné vsi stála chalupa. No, chalupa, spíš chaloupka. Malá, malinkatá chaloupka, dobrá k žití tak pro jednoho člověka. Anebo pro dva, když jsou oba dobrého srdce, nehádají se a jsou si jeden druhému oporou.
V chaloupce opravdu bydleli dva, vlastně dvě. Žily v ní dvě ženy – matka a dcera. Žilo se jim všelijak. Bohaté nebyly, občas mívaly i hlad.
Aby hlady dočista neumřely, snažily si každý den najít práci. Matka vypomáhala sedlákům na poli. Dcera chodila do lesa na maliny, jahody, borůvky nebo hříbky, které pak prodávala na trhu.
Avšak jsou dny, kdy i na chudáka připadne ještě větší soužení. Matka onemocněla, sotva stála na nohou.
Když dcera viděla, jak je maminka slabá, prohlásila: „Dnes půjdu, mámo, k sedlákům do služby já. Však už jsem velká, práci zastanu.“
Matka o tom nechtěla ani slyšet. „Podívej se na mé dlaně, jsou samý mozol. Nechci, abys měla taky takové bolavé ruce.“
Dobrotivá dcera jen pohodila hlavou. „Mozol sem, mozol tam, však se ještě nevdávám. Dnes si, mámo, odpočiňte. Uvidíte, že zítra budete čilá jako rybička.“
Matka se pousmála. Potěšilo jí, že má hodnou dceru.
Dcera celé dopoledne pracovala na poli. Dobře okopala všechny řádky řepy, poctivě vytrhala veškerý plevel. V poledne se posadila na mez, aby se najedla. Měla nuzný oběd. Avšak když má člověk hlad, i suchý krajíc chutná jako pečínka.
Sotva dcera začala jíst, přisedla si k ní stařenka. Dcera se podivila: „I copak chcete, stařenko?“
Stařenka se osmělila: „Zdalipak bys mi, panenko, dala ochutnat ze své dobroty?“
„Jéje, stařenko, vždyť jím jen chleba. Ale máte-li na něj chuť, ráda se s vámi rozdělím,“ zasmála se dcera a hned odlomila z krajíce, aby stařenku podarovala.
Stařenka snědla chléb, pokývala hlavou. „Taky se s tebou podělím. Dám ti hrneček, který sám vaří kaši. Stačí mu poručit: ,Hrnečku, vař!‘ Až bude mít navařeno, přikaž: "Hrnečku, dost!‘“
Jen co si dcera vzala hrneček, stařenka zmizela.
Dcera se tomu velmi divila, pak si ale pomyslela: „Je-li hrneček doopravdy kouzelný, tak ať si kaše užije i máma.“
Popadla hrneček a utíkala s ním domů. Už ve dveřích volala: „Mámo, to budete koukat, co si nesu ze služby.“
Matka uviděla hrneček a zalomila rukama. „Dítě nešťastné, to tě ošidili. Prázdný hrneček nám hlad nezažene.“
„I zažene, mámo, zažene. Však uvidíte.“
Dcera položila hrneček na stůl a rozkázala: „Hrnečku, vař!“ Natotata to v hrnečku zabublalo, světnicí se začala linout vůně kaše.
Když bylo kaše až po okraj, dcera přikázala: „Hrnečku, dost!“ A hrneček přestal vařit.
Obě ženy se dosyta najedly. Radovaly se, že se na ně štěstí konečně usmálo.
Druhý den se dcera vypravila do lesa. „Půjdu na maliny. Co neprodám na trhu, sníme s kaší, kterou nám hrneček navaří. Kaše s malinami je nad všechny doktory.“
Matka souhlasně přikývla. Necítila se ještě dobře, potřebovala nabrat dalších sil. Ulehla zpátky do postele, dcera ji přikryla teplou duchnou.
Žena usnula. Probudila se, až když hodiny na věži kostela bily poledne. Zakručelo jí v břiše, zabrblala pod nosem: „I kde se ta holka tak dlouho toulá? Je čas k obědu a ona nikde.“
Matka vstala, a že si trochu kaše navaří sama.
Žena přinesla hrneček a rozkázala mu: „Hrnečku, vař!“ Ten hned uposlechl a vařil. Matka spokojeně pozorovala, jak se plní kaší.
Musím si přinést lžíci a talíř, pomyslela si a odšourala se k příborníku. Když se otočila, úlekem upustila nádobí na zem.
Hrneček přetekl. Kaše se roztekla po celém stole.
„Ó jé, to je škody!“ zanaříkala. „Hned s tím přestaň!“ Matka přiskočila ke stolu a dlaní se snažila přikrýt hrneček, aby z něho nevytékala další kaše.
Ale zbytečná snaha. Kaše bylo víc a více. V úleku matka dočista zapomněla, jak se hrníčku přikazuje, aby už nevařil.
Voňavé dobroty neubývalo. Ba naopak. Kaše ze stolu stekla na zem. Matka stála po kolena v kaši. Hrníček vařil dál a dále. Kaše honila matku po světnici. Aby si neumazala sukni, vylezla před ní na židli, ale i to bylo brzy málo, musela vylézt na skříň.
„Hrnečku, prosím tě, nevař už!“ zkoušela to matka po dobrém. Ale s kouzelným hrnečkem to ani nehnulo, dál si vařil. „Hrnku, jestli okamžitě nepřestaneš s vařením, na maděru tě roztřískám,“ zkoušela to matka po zlém.
Ale hrníček neuposlechl. Neplatilo na něho ani dobré ani zlé slovo. Uměl poslechnout jen tu větu, na kterou si matka ne a ne vzpomenout.
Zoufalá matka vylezla na střechu. „Musím si rychle vzpomenout, jak to zaříkávání bylo, jinak se v té kaši dočista utopím,“ naříkala.
Najednou uviděla, že kaše rozrazila okenice i dveře a vylila se z chaloupky ven.
„Hrom do komína, blesk do střechy, hrníčku, přestaň dělat neplechy!“ vykřikla, ale hrníček si nedal říct.
Vařil a vařil a vařil. Kaše už byla všude, i na zahrádce i na poli.
Ó, jé. Jak tohle dopadne?
Bylo zle, a snad by bylo i hůř, kdyby se dcera včas z trhu nevrátila. Už z dálky viděla kopec kaše, který neustále rostl a rostl.
Přiložila ruce k ústům, a jak nejhlasitěji mohla, zvolala: „Hrnečku, dost!“
V okamžiku hrneček přestal vařit. Kopec kaše už nerostl. Matka byla zachráněna. Dcera se rozběhla k chaloupce, aby pomohla vystrašené mámě, která se schovávala za komínem.
„Pojďte, mámo, ze střechy dolů, nebojte se, nenatlučete si.“
Matka se svezla po kaši dolů, jako se děti v zimě kloužou po sněhu.
A co bylo dál? Co by bylo. Kaši bylo třeba sníst.
Jaké štěstí, že měla matka s dcerou za sousedy dobré lidi. Sami si donesli lžíce a zvesela se pustili do hodování.
Jedli malí, jedli velcí. Jedli tlustí, jedli tencí. Jedli a jedli a jedli, až tu kaši všechnu snědli. Nezbylo z ní nic.
Že po kaši nic nezbylo? Ale zbylo. Zůstala nám po ní pohádka o hrnečku, který uměl sám vařit kaši.
