A teď budu pokračovat ve vypravování dobrodružných příběhů, které jsem prožil já. Vás, kteří žijete na suché zemi, zajímají nejvíce mořské bouře. Zemská bouřka ve srovnání s mořskou je asi něco takového, jako jemný zvuk houslí proti bručivému zvuku kontrabasu. Ale není to jen zvuk. Jsou to i obrovské vlny, vysoké jako můj zámek. A k tomu ještě hromy a blesky. Nejstrašnější mořskou bouřku jsem prožil při plavbě na Cejlon. Bouřka nás naštěstí nezastihla na širém moři, ale u malého ostrova, kde jsme nouzově zakotvili. Byla to příšerná bouřka. Vichr vytrhával celé stromy i s kořeny a unášel je povětřím jako pírka. Když bouřka utichla, stromy padaly kolmo na zem a zapustily do ní kořeny. Na obrázku jsou dva domorodci, muž a žena, které bouřka zastihla při obírání okurek na okurkovém stromě. Nic se jim nestalo, po bouřce sletěli zase zpátky na zem. Strom však zabil neoblíbeného ostrovního náčelníka, ale z toho měli všichni domorodci jen radost.
Na tomto obrázku vidíte loď, na které jsem se plavil z Evropy do Ameriky. Loď narazila cestou do jakéhosi podivného kopce, vyčnívajícího z moře. Ve skutečnosti to nebyl kopec, ale obrovská velryba.
Při nárazu se celá loď zatřásla a zapraštěla. Všichni cestující létali z kouta do kouta. Mnoha lidem se při tom nárazu zabořily hlavy do stropu a měli co dělat, aby je zase vytáhli. Já jsem dopadl lépe. Hlava se mi zabořila jen do vlastního žaludku. Ale i já jsem se natrápil, než jsem ji dostal na původní místo.
Jednoho z námořníků náraz vymrštil na tři míle od lodi. Byl ale duchapřítomný a v letu se chytil za nohy divoké husy, která nad ním letěla. Počkal, až letěla nad lodí, pustil se a tak se zachránil.
Můj život visel často na vlásku, ale ten vlásek byl nejtenčí tehdy, když jsem se koupal ve Středozemním moři. Bylo to nedaleko Marseille. Voda byla teplá, počasí nádherné. Cítil jsem se jako mořský král. Ohromná velryba, která se přede mnou nečekaně vynořila z vody, mi radost z příjemného koupání docela pokazila. Otevřela ústa a spolkla mě. Za to, že se mi tehdy nic nestalo, mohu poděkovat jen své šikovnosti. Přesmekl jsem se té obryni mezi zuby tak, že si do mne nestačila ani kousnout. Když jsem se jí dostal až do žaludku a začal jí tam vyvádět všelijaké neplechy, jistě poznala, že se unáhlila. Poskakoval jsem a tancoval tak, až se ta ryba bolestí rozeřvala.
Házela sebou do výše, převalovala se ze strany na stranu a tak na sebe upozornila posádku italské obchodní lodi, která plula nedaleko. Italové ji harpunovali a vytáhli na palubu. Začali ji rozřezávat a já dostal strach. Naštěstí začaly zespodu. Při prvním záblesku světla jsem začal křičet na námořníky, pochopitelně jejich mateřštinou, aby chviličku počkali. Zaslechli mě a polekali se. Domnívali se, že to velryba mluví italsky. Uklidnili se, až když jsem vyskočil na palubu.
O Francouzovi, který létal v balónu okolo Měsíce a byl už jen na krok od Slunce, jsem vám ještě myslím nevyprávěl. Tomu Francouzovi jsem zachránil život. Událo se to v době, kdy jsem byl ve službách tureckého sultána. Jednoho dne jsem se projížděl na loďce v Marmanském moři. Moji pozornost najednou upoutala podivná kulatá věcička, vznášející se v povětří. Namířil jsem na ni vzduchovku a při třetím výstřelu jsem ji zasáhl.
Divná kulatá věcička začala ihned klesat. Čím klesala níže, tím byla větší a větší. Byl jsem velice překvapen, když se z ní nakonec vyklubal velikánský balón, u kterého byl připevněn pozlacený kočár a v něm seděl naparáděný Francouz. Ten Francouz říkal, že si balónem vyletěl jen tak pro legraci, za kterou, nebýt mne, by byl jistě zaplatil životem. Létal kolem Měsíce, jen několik kroků od Slunce a nemohl dolů. Zdálo se to být věrohodné, zvláště pak, když mi ukázal berana, do zlatova upečeného na slunečním žáru, přestal jsem o jeho tvrzení pochybovat. Vždyť i on sám měl vlasy, obočí i řasy docela seškvařené.
Vidím, že je vám z mého vyprávění o Slunci trochu moc teplo, proto vás zavedu na daleký sever, kde se zase ochladíte. Byl jsem tam se světoznámým polárním badatelem, se svým přítelem kapitánem Phippsem. Pluli jsme Severním ledovým mořem, mezi ledovými krami. V dálce na jedné z ker byli dva medvědi. Zdálo se, že se rvou, ale když jsme připluli blíže, zjistili jsme, že si jen hrají, tak, jak už to medvědi dovedou. Medvědí kožešina mě lákala. Zvedl jsem pušku, pomalu se k nim blížil, ale když jsem už byl na dostřel, smekla se mi noha. Upadl jsem na ledu a při pádu ztratil vědomí. Když jsem se po půlhodině probral, zjistil jsem, že se situace poněkud změnila. Místo abych já odnášel medvědy, odnášel jeden z medvědů mne. Držel mě vzadu za opasek a nohy se mi houpaly ve vzduchu. Ale já jsem ani v této, nikoliv záviděníhodné situaci neztratil duchapřítomnost. Vytáhl jsem z kapsy nůž a odřízl medvědovi tři prsty u nohy. Bolestí zařval a ihned mě pustil. S tím jsem počítal. Vzal jsem pušku a rychle, než se mohl vzpamatovat, jsem ho zastřelil.
Výstřel zazněl do ticha bílé polární krajiny a vzbudil tisíce spících ledních medvědů. Všichni se hrnuli ke mně. To mi bylo tak právě zapotřebí! Věděl jsem, že nemám času nazbyt, podle toho jsem tedy jednal. Rychlostí blesku jsem stáhl z medvěda kůži a vlezl si do ní. To mě zachránilo. Tak oblečeného mě medvědi pokládali za svého bratra a vůbec netušili, že se v té kůži skrývá nepřítel. Hráli se mnou, dováděli, nabízeli mi zmrzlé ryby. Já však jen čekal na to, až se některý z nich obrátil ke mně zády. Jediným výstřelem pušky jsem ho složil. Tak jsem pobil všechny medvědy. Na loď je odnášela skoro celá její posádka.
A teď se vrátíme do teplých vod. Kdyby vám voda snad nestačila, zajedeme si pro změnu do mléka, do opravdového mléčného moře. Nekruťte hlavami, i takové moře skutečně existuje. Dostali jsme se do něho po tříměsíční plavbě. Mléko mělo opravdu výbornou chuť. I sýrový ostrov, ke kterému jsme po mléčném moři připluli, byl ze samého sýra nejlepší jakosti. Obyvatelé tohoto ostrova byli urostlí, statní, měli po třech nohách a jedné ruce a každý dospělý občan měl na čele roh.
Na ostrově byly krásné stromy, o mnoho větší než u nás. Nad nimi poletovali obrovští ptáci. Na těch vysokých stromech měli hnízda. Jedno hnízdo, větší než věž největšího londýnského kostel, nás velice vábilo. Chtěli jsme se podívat, co je v něm. Vylezli jsme na strom a uviděli v hnízdě vejce, z kterých se ozýval pískot. Jedno jsme otevřeli a pomohli tak na svět malému ledňáčkovi. Vtom však přiletěl starý ledňáček, byl strašně rozhněvaný, chytil našeho kapitána do zobáku, odletěl s ním nad moře a tam ho pustil do vody, promiňte, do mléka. Kapitán byl naštěstí Holanďan a to myslím víte, že všichni Holanďané plavou jako ryby, takže doplaval zpět k lodi.
Z mléčného moře jsme dojeli do moře vína. Mořské víno námořníkům velice chutnalo. Měli jsme s nimi mnoho potíží, než jsme je přinutili plout dále Jen co jsme vypluli z moře vína do moře obyčejného, stihlo nás neštěstí. Obklíčilo nás hejno velryb a největší velryba z toho hejna spolkla naši loď jako malinu.
V žaludku velryby byla naprostá tma. Museli jsme zažehnout pochodně, abychom se mohli rozhlédnout. V jejich světle jsme zjistili, že velrybí žaludek nehostí jenom nás. Byla tam celá eskadra lodí, s příslušníky nejrůznějších národností na palubách. Kdybych nebyl přišel s rozumným nápadem, byli bychom v žaludku velryby dodnes. Přikázal jsem námořníkům, aby navázali stěžně, kterými jsme velrybě, když zívala, zaklínili ústa. Nemohla je potom zavřít a nám se podařilo vyplout z jejího žaludku zase ven na širé moře.
Měsíc, starý, věrný druh naší Země, mě vždy přitahoval. Poprvé jsem se na něj dostal při mém pobytu v Turecku. Vyšplhal jsem se nahoru po nati turecké fazole, která je známa neobyčejně bujným růstem. Ale na Měsíc jsem tehdy nešel jen tak pro zábavu. Musel jsem tam pro sekeru, kterou jsem hodil po dvou medvědech – zlodějích, kteří chtěli ukrást med jedné z mnoha včeliček, které jsem v Turecku pásl. Včeličku a její med se mi podařilo zachránit, ale o sekeru jsem přišel. Trochu jsem to tehdy přehnal, takže sekera vyletěla až na Měsíc. Cesta po fazolové nati nebyla příliš lehká, avšak zpátky na Zem se mi vracelo ještě hůře. Zatím, co jsem na Měsíci hledal sekeru, sluneční žár vysušil fazolovou nať, ta se seschla a pokřivila. A mně nezbylo, než uplést z ní provaz a po něm se spouštět dolů. Provaz byl dost pevný, ale krátký. Musel jsem vždy vrchní část, po které jsem slezl odsekávat a navazovat dole. Byla to strastiplná cesta, ale dostal jsem se na Zem bez úhony.
Podruhé jsem se na Měsíc dostal na plachetnici, kterou vichr chytil na moři a vynesl až na Měsíc.
To už jsem si to na Měsíci lépe prohlédl. Bylo tam všechno jiné než u nás na Zemi. Byli tam velicí ptáci, na kterých létali lidé také docela jiní než pozemšťané. Rostly tam i jiné stromy, všechno bylo jiné. I například takový obyčejný hmyz jako je naše moucha. Na Měsíci nejsou mouchy tak maličké jako na Zemi, jsou asi tak veliké jako naše ovce. Na cestě po Měsíci jsem spatřil i jakýsi podivný strom, s podivnými plody, vypadajícími jako ořechy. Ty ořechy však byly veliké asi jako naše dýně. A víte co v nich bylo? Malí měsíčané. Ořechy dozrávaly, odpadávaly, pukly a z nich vyskočili malí měsíční človíčkové.
Moje odvaha neznala hranic. Nestačila mi pozemská, námořní a nadzemská dobrodružství, cítil jsem, že dokáži i víc. Usmyslel jsem si, že se podívám do středu Země. Nechtěl jsem se zdržovat navrtáváním otvoru a tak jsem se rozhodl, že použiji otvoru přírodního a sice kráteru sopky. Vypravil jsem se ke kráteru Etny, několikrát jsem ho obešel, abych nasbíral potřebnou odvahu a potom jsem skočil dovnitř. Obklopilo mě strašlivé vedro. Než jsem doletěl na dno, popálil jsem se na celém těle.
Na dně sopky mě přivítal mistr Vulkán. I jeho žena – Venuše – mě přijala dost vlídně. Ošetřili mi popáleniny, trochu jsem si u nich poležel, ale brzy mi bylo dobře.
V sopce jsem se se všemi výborně shodl. I pomocníci velkého mistra Vulkána, - Kyklopové, si mě oblíbili. Mistr Vulkán se s nimi občas pohádal. Hněval se, když nesplnili jeho rozkazy nebo když zaháleli. Vzteky po nich házel řeřavé uhlí. Kyklopové tedy raději vyhazovali řeřavé uhlí ze sopky ven, aby se ho rychleji zbavili.
Jednoho rána můj pobyt v Etně náhle skončil. Musil jsem odtud odejít pro takové menší nedorozumění. Pocházím z lepší rodiny, byl jsem vždycky galantní a nemohl jsem tedy být jiný ani v Etně. Toho osudného rána jsem nahlédl do Venušiny ložnice a popřál hezké Vulkánově ženě a mojí hostitelce dobré jitro. Vulkán mě při tom přistihl. Rozzlobil se na mne tak, že se mu na chvíli zatemnil mozek.
Dříve, než jsem mu stačil vysvětlit, že tu jde opravdu jen o nedorozumění, uchopil mě do svých silných rukou a hodil do jakési bezedné studny. Letěl jsem strašlivě dlouho. Můj nedobrovolný let skončil na druhé straně Země, v Tichém oceánu. Tam mě zachránili holandští námořníci.
Z vašeho zívání, milí přátelé, usuzuji, že pro dnešek jsem toho pověděl už dost. Končím proto posledním obrázkem, který právě tak, jako všechny předcházející, namaloval můj dvorní malíř. Vidíte na něm můj triumfální návrat do vlasti. Má dobrodružství mě proslavila na celém světě. Vrátil jsem se jako slavný muž. Vítaly mě zástupy lidí a provolávaly mi slávu. Chtěl jsem k nim promluvit několik slov, ale nemohl jsem, nenalézal jsem je, tak mě jejich přivítání dojalo. S odstupem času se rád alespoň ve vzpomínkách vracím k prožitým dobrodružstvím. A rád o nich vyprávím.
Děkuji vám za pozornost a přeji vám příjemnou dobrou noc!
y
