Žil prý kdysi, kdesi, baron Prášil. Proč mu říkali Prášil? Inu proto, že mu pusa jela, jen se prášilo, ale kdopak ví, jestli bylo pravda všechno, co vypravoval. Nu, poslechněte si ho sami! Takhle vykládal!
„Jednou jsem jel na saních pustou zasněženou krajinou. Najednou slyším z dálky dlouhé vytí. Vlci! Popohnal jsem koně, ale bylo mi to málo platno. Za chvíli jsem viděl, že se těsně za mými zády žene velikánský vlk. Skočil po mně – ale já jsem se hbitě přikrčil na dno saní. Bylo ticho! Pomalu jsem se zvedal – a co vidím!
Vlk dopadl na mého koně a začal ho požírat od ocasu k hlavě. Jenže když ho sežral celého, octl se tak v koňském postoji. Krk měl navlečený v chomoutu. Chytil jsem bič a začal jsem vlka vyplácet. Tak jsem jej zkrotil, že táhl moje saně až do samého města.
+6
Jiná příhoda se mi stala s jelenem. Seděl jsem jednou v lese a jedl třešně. Najednou se objeví, krásný jelen. Vyskočím, chytím pušku, ale spletl jsem se a místo kulky jsem nabil do ní třešňovou pecku. Jelena jsem trefil, ale pecka ho ovšem nezabila. Utekl!
A víte, co se stalo za rok? Potkám vám v lese zase toho jelena – a hle! Mezi parohy mu roste třešňový stromek, plný zralých třešní. To se mu moje pecka zasekla pod kůži a ujala se. Zastřelil jsem jej a měl jsem tak pečeni a k ní hned třešňový kompot.
Jednou jsem se vypravil na lov kačen. Bylo jich na jezeře plno, ale ke své zlosti jsem poznal, že jsem zapomněl doma náboje. Ale hned jsem měl nápad. Měl jsem v kapse kus slaniny. Rozkrájel jsem ji, přivázal na kus provázku a hodil do vody. Jedna kačena mou udici uviděla, spolkla slaninu a už byla chycena. A tak jsem ulovil i druhou, třetí, celý houf.
Ale to nebyl konec! Najednou se kačeny polekaly a vyletěly do oblak. Mne vytáhly s sebou. Na štěstí mě zanesly nad můj zámek a rovnou do komína. Tak jsem se dostal domů! Kačeny jsem ovšem nepustil. Byla z nich dobrá pečeně.
Ještě chytřeji jsem lovil koroptve. Také jsem tenkrát zapomněl náboje doma, ale to mi nevadilo. Nabil jsem do pušky vrbový prut a jednou ranou jsem prostřelil sedm koroptví. Pes mi je pěkně donesl i s prutem.
Ale zlé to se mnou bylo, když jsem se jednou setkal na uzoučké cestičce v horách s tygrem. Chtěl jsem utéci, ale vtom vidím, že za mnou stojí krokodýl. Oba dravci mě chtěli polknout. Tygr vyskočil – a já jsem honem padl na zem.
A co se nestalo! Tygr mě přeletěl a dopadl rovnou do otevřené tlamy krokodýlovy. Ten jej ovšem nemohl ani spolknout ani vyplivnout – a já jsem honem utíkal domů pro sekyru. Jednou ranou jsem uťal hlavu krokodýlu i tygrovi – a byl jsem zachráněn. – Inu, chytrý člověk si musí umět vždycky poradit!“
y
