y
Barborka a cucavé bonbóny
Byla jedna holčička, jmenovala se Barborka, a ta měla v puse plno maličkých, bílých zoubků, jeden hezčí než druhý. Ráno si je čistila červeným kartáčkem a říkala jim: „Počkejte, uvidíte, jaké dobroty vám dám dneska ke kousání.“Jenom žádné vánočky, nebo rohlíky, namáčené do kávy,“ říkaly zoubky. A Barborka se smála: „Co vás to napadá, to já přece nejím, to má ráda moje babička.“
A dávala zoubkům na kousání chleba s máslem, a ovoce se zeleninou. A maličké, bílé zoubky kousaly a kousaly a to je velice bavilo, protože zuby jsou opravdu ke kousání. A večer, než šla Barborka spát, zase je čistila červeným kartáčkem a ptala se, jak se jim to dnes líbilo. „To víš, že se nám to líbilo,“ říkaly zoubky Barborce, „chléb měl tak pěkně vypečenou kůrku a to nás baví, protože můžeme pořádně kousat, a vůbec se nenudíme.“ „Tak vidíte,“ říkala jim Barborka, a pak se na ně do zrcadla usmála a zoubky se usmály na ni a všichni šli spát.
Ale jednou přišla na návštěvu teta Cecílie a přinesla Barborce veliký sáček plný cucavých bonbónů. A Barborka řekla: „Děkuji, tetičko Cecilko, udělala jsi mi velikánskou radost.
Ale zoubky neměly vůbec žádnou radost, když se v puse objevil cucavý bonbón od tetičky Cecílie. Zoubky si říkaly: „Co s tím, to není nic ke kousání, co budeme dělat, abychom se nenudily?“ A tak si řekly, že si budou na něco hrát, třeba na schovávanou. „Nejdřív se ale musíme rozpočítat,“ řekl jeden malý zoubek, a ostatní přikývly, „správně, nejdřív se rozpočítáme.“ Tak se nejdřív rozpočítaly a jak to při rozpočítávání bývá, jeden z nich vypadl.
„Jeden z vás chybí,“ řekla večer Barborka, když si čistila zuby červeným kartáčkem, „jeden z vás mi vypadl, co to má znamenat?“ „Co by to mělo znamenat, řekly si zoubky, cucala jsi celý den bonbóny, neměly jsme co dělat, tak jsme si hrály na schovávanou. A protože se při tom musí rozpočítávat, tak jsme se rozpočítávaly a jeden vypadl.“ Příště nic takového nedělejte!“ řekla Barborka. Ale zoubky nebyly jen tak potichu, a jeden, který byl až docela vzadu Barborce řekl: „Dobrá, Barborko, ale ty přestaň jíst cucavé bonbóny, jinak se zase budeme nudit.“ „Co je tohle za hubatou řeč,“ řekla Barborka a velice se zamračila. Cucavé bonbóny mi chutnají, přinesla mi je tetička Cecilka a mám jich plný sáček. Budu je jíst tak dlouho, dokud je nesním.“ A opravdu, jedla jeden za druhým a zoubky se nudily. A tak si zase hrály na schovávanou a zase se rozpočítávaly a jak se rozpočítávaly, vždycky některý vypadl. A než Barborka snědla celý sáček cucavých bonbónů, všechny zuby byly pryč.
Jeden se stal zubem v klíči, jiný v hřebenu. Jenom vpředu zbyl jeden malý bílý zoubek a ten se na Barborku smutně díval. A Barborka se na něho také smutně dívala a řekla mu: „Ty mi už nevypadneš, viď?“ „Asi ne,“ řekl zoubek, nemám se s kým rozpočítávat. „To je dobře,“ řekla Barborka, „už nemám žádný cucavý bonbón, teď už budu jíst zase chléb s máslem a telecí maso a taky syrové kedlubny.“
„Ty jsi ale hloupá, Barborko, cožpak si myslíš, že na to stačím? To by nás muselo být víc. Teď budeš muset jíst jenom vánočky a rohlíky namáčené v kávě.“ A Barborka si myslela, to je tedy pěkná věc, to já přece vůbec nemá ráda, ale nedalo se nic dělat. A tak Barborka sedávala s babičkou a jedla vánočku a rohlíky namáčené v kávě.
A když přišla jednou na návštěvu tetička Cecílie, zůstala stát ve dveřích jako sloup a řekla: „To jsem blázen, kde se tady vzaly dvě babičky?“
Konec.
