Paní Kubíková byla švadlena. Chtěla si protáhnout záda a zalívala květiny. Vtom jí sedl na ruku motýl a povídá: „Mám strach, abyste mě taky nezalila, tak vám rači počkám na ruce.“ Paní Kubíková se začala motýla vyptávat: „Kolik máte v pase? A kdo vám šije?“ „A ještě něco paní Kubíková?“ zeptal se motýl. „Ještě bych ráda věděla, jak se jmenujete?“ řekla paní Kubíková. „Mé jméno je Ferdinand,“ uklonil se motýl. „Né, já myslím, jestli jste bělásek, paví oko, otakárek fenyklový nebo tak nějak,“ řekla paní Kubíková. Motýl složil křídla.

„Já vám nerozumím, paní Kubíková. Já jsem motýl Ferdinand, támhle letí motýl Honza a na rozkvetlé pažitce sedí motýl Norbert. Ty bělásky a otakárky si na nás vymysleli lidi. Vtom někdo za plotem povídá: „Ruku líbám, paní Kubíková. Směl bych se podívat na motýla, co vám sedí na ruce?“

Byl to profesor Rajnoha. Na krku měl pověšenou zelenou torbu, v ruce nesl zelenou síťku a šel na motýly. Profesor Rajnoha bydlel v kuchyni. Všechny tři pokoje v jeho bytě byly plné krabic s motýly.

Paní Kubíková se začala o Ferdinanda bát. „Je to obyčejný motýl,“ řekla. „Říkáte, obyčejný?“ zabručel za plotem do vousů profesor Rajnoha, sáhl do kapsy pro brejle, vyleštil je o koleno a posadil si je na nos. Ferdinand se schválně usmíval hloupě, jako bělásek. „Obyčejný motýl!“ vykřikl profesor Rajnoha a zdálo se, že chce přeskočit plot. „Vždyť je to Dextroptherus armachorius major.“ A teď chtěl opravdu přeskočit plot. „Takový motýli létají už jen tři na celém světě... Uhněte hlavičkou, paní Kubíková, já si ho chytím do síťky.“ Paní Kubíkové se roztřásly starostí tváře, sklapla rychle a opatrně dlaně: „Ten motýlek si poletí, kam sám bude chtít.“

„Tak to tedy ne,“ zatřásl vousy profesor Rajnoha. „Přede mnou ho neutajíte, já si tu na něj počkám.“ Usadil se na kousku trávy u plotu a síťku si připravil k ruce. Paní Kubíková utekla domů.

Sedla si k šicímu stroji. Ferdinand se posadil nahoru na špuličku nití. Chvíli sotva dýchali. To je hrůza. No, to je ale hrůza. Paní Kubíková zavřela okno a opatrně přes něj přetáhla záclonu. Pak se s Ferdinandem radili. „Kdybych ti přistřihla křídla a něčím je zaobroubila, tak by tě třeba nepoznal,“ řekla paní Kubíková. „Tak mě zaobrouběte,“ řekl Ferdinand, slétl se špuličky a přištrčil křídlo pod jehlu. Paní Kubíková se div nedala do pláče: „Copak bych něco takového dokázala, copak to se smí, zaobroubit motýla?“ „Tak já nevím,“ svěsil křídla Ferdinand. Chvíli poslouchali, jak profesor Rajnoha pokašlává na chodníku pod oknem. „Na motýlí křídlo se nikdy neodvážím sáhnout,“ řekla velmi hlasitě paní Kubíková. „To je konec,“ řekl tiše Ferdinand. Ale řekl spíš: „To je konef“ - všichni motýli maličko šišlají. Profesor Rajnoha čekal, kouřil fajfku a bylo to trochu cítit. „Já musím něco dělat. Musím něco dělat proti nervům,“ řekla paní Kubíková. Nastříhala hedvábí a začala šít blůzu. Šila blůzu slečně, co na ní chtěla mít motýlka. Profesor Rajnoha vyklepal fajfku o plot a bručel si „Dextroptherus armachorius major, ty-dy-dý, to bude něco do sbírky.“ „Propána,“ paní Kubíková se chytla za srdce. „Ferdinande, já jsem na to přišla,“ a drží na dlani motýlka, co měl přijít na blůzu. Je to motýl hedvábný, bíle a modře puntíkovaný. „Jestli ho profesorovi chcete podstrčit místo mě, tak to tedy nepůjde.“ řekl Ferdinand „Tohle přece nikdy nebude lítat.“ „A když z toho motýlka odpářu patentek?“ řekla paní Kubíková. „Kdepak,“ řekl motýl Ferdinand, „to by všecko muselo být jinak.“ Slétl se špuličky na kousek puntíkovaného hedvábí, procházel se po něm a nakonec povídá: „Tadyhle to, paní Kubíková, máte narýsované.“

Paní Kubíková nejjemnějšími nůžtičkami nastříhala z hedvábí na motýla, ušila ho nejtenší jehlou a tenoulinkým hedvábíčkem. Posadila si ho na dlaň a otevřela okno. Foukla a motýl odletěl přes záhon květin.

„Já jsem se asi zbláznil,“ zašpital profesor Rajnoha a vyskočil od plotu. „Vidíte tady toho puntíkovaného motýla?“ „Ano, vidím modře a bíle puntíkovaného motýla,“ řekla paní, co šla po chodníku. „Já budu slavný,“ vykřikl profesor Rajnoha, „protože takovýhle motýl je jen jeden na světě a bude se jmenovat Rajnohec puntic rajnohy. Profesor popadl síťku a rozběhl se za puntíkovaným motýlem.

Motýl Ferdinand vyklouzl koutkem otevřeného okna a nesl se k slunci, v kterém se motýli tak rádi schovávají. Profesor Rajnoha utíkal na druhou stranu, přeskákal devět příkopů a na jedné louce chytil puntíkovaného motýla do zelené síťky. Opatrně ho uložil do torby. Radostí se mu až ježily vousy. „Pro tohohle motýla koupím garsonieru. Rajnohec puntic rajnohy musí bydlet sám v garsonieře ve zvláštní krabici.“

V tu chvíli se motýl Ferdinand podíval dolů. Hluboko pod sebou uviděl švadlenu paní Kubíkovou, jak zalívá záhon květin a protahuje se v zádech. A tou dobou už profesor Rajnoha pyšně kráčel po chodníku kolem zahrádky a v duchu řečnil „Vážení akademikové a ostatní vysoce učení pánové, já jsem ten slavný Rajnoha, objevitel motýla Rajnohec puntic rajnohy.“ Paní Kubíková postavila prázdnou konev na cestičku a zavolala: „Pane profesore, dostanu od vás sedm korun padesát.“ „Prosím?“ „Za ušití motýlka, pane profesore.“

Konec.