y
Červená Karkulka
Byla jednou jedna malá holčička, a ta holčička nosila velice ráda červený čepeček - karkulku. A proto jí říkali všichni Červená Karkulka. Žila s tatínkem a s maminkou ve vsi. Měla ta, holčička ještě babičku, ale ta bydlela sama v lese v malé chaloupce. Jednou ráno řekla maminka Karkulce: „Jestlipak víš, Karkulko, že naše babička má dneska svátek? Já mám moc práce a nemohu tam jít, vezmi jí do košíčku láhev vína a nějaké dobroty.“
Karkulka měla radost, že se zase jednou podívá k babičce. Moc se jí tam líbilo a cestou v lese se nebála, však tudy k babičce chodila často. Hned na kraji lesa potkala dobrého známého, myslivce, který se také na svých pochůzkách občas u babičky zastavil. „I to jsou k nám hosti do lesa,“ povídal myslivec. „Copak to nese dobrého?\' „Jdu za babičkou, má dneska svátek,“ pochlubila se Karkulka a ukazovala jaká dobroty babičce nese. Myslivec ji pěkně pochválil, že je hodná a šikovná holčička, a slíbil, že se u babičky také zastaví, aby jí k svátku hodně zdraví popřál, jen co prý bude mít chvíli času.
Sotva odešel myslivec za svou prací, objevil se za keřem vlk. Mžoural dobrácky očima, jak to jen nejlépe uměl, jen aby Karkulku nepolekal, medovým hlasem ji pozdravil, jako by se kdovíjak dobře znali a hned se vyptával: „Kampak tak pospícháš, Karkulko, a copak dobrého máš v košíčku?“
Karkulka se vlka ani moc nepolekala. Však jí zatím nikdo neublížil, a tak od nikoho nic špatného nečekala. „Jdu za babičkou,“ povídala,“ má dneska svátek. Nesu jí do chaloupky víno a dobroty.“ Vlk jí pochválil dárečky, že se budou jista dobře hodit, a přitom se mlsně olizoval, jak se těšil, že si sám pěkně pochutná. Vyptával se Karkulky, kdeže její babička bydlí a Karkulka mu hezky celou cestu popsala. Vlk už na nic nečekal a pospíchal pryč.
Karkulka šla pomalu po cestě a vlk zatím pelášil cestou necestou k chaloupce. Za chvíli tam byl a připlížil se ke dveřím. Pak opatrně zaklepal na dvoře a čekal, přijde-li babička otevřít. „Kdopak to je?“ ozvalo se z chaloupky. „To jsem já, tvá Karkulka,“ zavolal vlk tenounkým hláskem. „Jen pojď dál, holčičko moje,“ volala babička,“ je otevřeno. Jsem nemocná a musím ležet v posteli.“
To se vlkovi náramně hodilo, nic lepšího se nemohlo stát. Prackou si otevřel dveře a rychle skočil dovnitř. Babička se otočila ke dveřím, aby svou vnučku přivítala - a leknutím se jí až dech zarazil. Ani vykřiknout nestačila. Vlk po ní skočil a než bys do tří napočítal, celou ji spolkl.
„A teď si počkám na Karkulku“, řekl si vlk,“ to bude lepší sousto.“ Přemýšlel, přemýšlel, jak by Karkulku oklamal, aby šla dovnitř do chaloupky, až to vymyslel. Vzal si na hlavu babiččin čepec, nasadil si její brýle, lehl si do její postele a pak už jen spokojeně čekal, až Karkulka přijde.
Dlouho čekat nemusel. Za chvíli slyšel kroky a zakryl se až po bradu peřinou. Karkulka přišla ke dveřím, zaklepala a volala: „Babičko, babičko, jste doma? Nesu Vám něco dobrého k svátku,“ „Kdopak to je?“ zakňoural vlk nejtenším hláskem, jaký uměl udělat.“ To jsem já, Karkulka, copak mě nepoznáváte? Pojďte mi otevřít.“ „Jen pojď dál, děvenko moje,“ huhlal vlk, „je otevřeno, já jsem nemocná.“
Karkulka se dala vlkovým hlasem oklamat a vešla dovnitř. Postavila košík s dárky na podlahu i a podívala se na babičku. Loknutím div neupadla. Ta babička musí být moc a moc nemocná, že se tak k nepoznání změnila! Opatrně si ji prohlížela: „Babičko,“ povídala, „vy máte veliké uši!“ „To abych tě dobře slyšela,“ skuhral vlk.
Karkulka se podívala ještě blíž a znovu se vyděsila. Ty oči za brýlemi byly tak veliké a blýskavé! „Babičko, proč máte tak velké oči?“ ptala se. „To abych si tě mohla lépe prohlédnout,“ řekl vlk.
A jak to povídal, otevřel teprve pořádně tlamu. „Proboha, babičko, kde jste vzala takové strašně velikanánské zuby?“ vyjekla Karkulka a chtěla uskočit. Ale to už nestačila. Vlka přestala bavit hra na babičku, vrhl se na Karkulku a spolkl ji právě tak snadno, jako před chvílí babičku.
Ale to dvojité sousto vlka přece jen zmohlo. Sotva se hýbal a vůbec se mu zpátky do lesa nechtělo. Koneckonců měl na dosah měkkou a pohodlnou postel, a tak si řekl, že si chvilku odpočine. Ale co práce mu dalo, než se vůbec do té postele vyšplhal. Břicho měl nacpané k prasknutí, a tak se nakonec sotva na postel převalil.
Jen dolehl, už se mu oči samy zavíraly. „Neměl bych tu zůstávat moc dlouho,“ pomyslel si ještě“, není pro vlka dobře v člověčí chalupě,“ ale už to nedomyslel. Víčka měl těžká jako cent a v tu chvíli se mu oči zavřely jako na sedm západů a vlk nevěděl o světě. Chaloupka se začala celá otřásat strašlivým vlčím chrápáním.
Sotva vlk pořádně usnul, přišel k chaloupce myslivec. Vzpomněl si na svůj slib Karkulce a šel babičce popřát k svátku. Bylo mu divné, že Karkulka nepobíhá venku jako jindy. „Snad už neodešla domů,“ pomyslel si, „půjdu se tedy podívat za babičkou.“ U dveří ho zarazilo hlučné chrápání. „Že by takhle chrápala babička, to přece není možné,“ řekl si a vzal za kliku. Podivil se, že je otevřeno, a vešel dovnitř do chaloupky.
Jen se rozhlédl, hned viděl, co se v chaloupce přihodilo. Ale nebyl nadarmo zkušeným myslivcem, který si umí i s vlkem poradit. Vytáhl z pochvy svůj lovecký tesák a jedním rázem“ rozpáral spícímu vlkovi břicho.
Z vlka hned vyskočila uplakaná Karkulka. Děkovala myslivci za to, že ji a babičku zachránil, ale ten povídal: „Honem běž ven před chaloupku, jestli se teď vlk probudí, nebude tu nic veselého pro děti.“ Karkulka vyběhla ven a myslivec pomáhal z vlkova břicha babičce, která se ještě pořád nemohla z leknutí vzpamatovat. Myslivec chtěl vlka zabít tesákem, ale babička měla lepší nápad, jak to s ním vyřídit.
Myslivec nanosil do chaloupky kameny a babička připravila jehlu a nit. Kameny dali vlkovi do břicha a myslivec nacpané vlci břicho zašil. „A teď“, povídal, „se všichni schováme za dveřmi a uvidíme, co vlk udělá, až se probudí.“ Jak myslivec řekl, tak se také stalo.
Za chvíli se vlk probudil, protože ho náramně rozbolelo břicho. „To bude tím,“ řekl si,“ že ta stará byla tak suchá a kostnatá, nějak mě tlačí v žaludku. Asi jsem ji neměl jíst, jen Karkulku, ta by tak netlačila. Ale co, už se stalo, půjdu se napít a ono to přejde.“ Ale dost práce mu dalo, aby vůbec slezl z postele.
Přece jen se však došoural ke studni na dvorku. „Jestlipak je tam vůbec nějaká voda,“ řekl si vlk a nahnul se nad roubení. „Teď dávejte pozor,“ zašeptal myslivec babičce i Karkulce,“ jak to dopadne.“ Ale jak to asi mohlo dopadnout?
Jakmile se vlk nahnul nad roubení ještě víc, kameny se mu v břiše svezly a vlk sletěl do studny, až voda vyšplíchla. Honem se všichni běželi podívat, ale studna byla hluboká a po vlkovi už nebylo ani památky. Babička s Karkulkou se radovaly a děkovaly myslivci, že jim život zachránil.
„I to nic nebylo,“ povídal myslivec,“ ale babiččin svátek bychom snad mohli konečně oslavit. Jestlipak zůstalo ještě něco z Karkulčiných dárků?“ Šli se podívat a viděli, že vlk košík s dobrotami nestačil sníst, a tak zbylo dost pro všechny. A když se najedli, vzal myslivec Karkulku za ruku a řekl: „Vlka jsme sice zabili, ale kdo ví, koho bys ještě na zpáteční cestě potkala. Raději to dovedu domů, aby se ti opravdu nic nestalo.“ Babička se s nimi pěkně rozloučila a myslivec s Karkulkou se vydali na cestu.
