Malá včelka létala daleko od úlů až do protější stráně a k lesu. Sbírala pel s květů.
Jak byla jednou unavená, zabloudila v lese a nakonec vysílením omdlela a padla do mechu. Tak ji našli dva brouci tesaříci. Hned začali zvonit na poplach na lesní zvonky a co mělo nohy začalo se sbíhat.
Radili se, jak zkřehlou včelku probudit k životu, až usoudili, že jí může pomoci jen stříbrná kapka, co zbyla po dešti v listu pod velkým javorem. Jak ale dopravit velký list k včelce, aby kapka neutekla z listu?
+6
I nabídl se pavouček, co létá na babím létu, že doletí s větříkem k ptáčkovi ledňáčkovi, tomu s modrým pírkem, co bydlí u potoka. Jak řekl, tak udělal. Poprosil vánek, aby jej vynesl nad keře a už letěli. Když ale byli na dohled u potoka, došel větru dech a tak tak, že se dobelhal s pavoučkem k vodě.
U břehu stála rybka a vyhřívala se. Povídá pavouček: „Zlatá včelka únavou omdlela, zbloudila v lese. Je třeba dešťové kapky v listu pod velkým javorem. Nikdo ho nemůže přinést, než ptáček ledňáček s modrým pírkem, co bydlí za třetím velkým kamenem proti proudu potoka. Buď tak laskava a vyřiď mu to, my s větrem už dál nemůžeme.“ Jak rybka slyšela, vyrazila proti vodě jako šipka a už byla za třetím kamenem.
Ale ledňáček měl hnízdo ve vysokém břehu. „Žábo, žabičko,“ povídá rybka. „Ty můžeš na sucho, pověz ledňáčkovi, čeho je zapotřebí včelce.“
Jak žába uslyšela, ledňáčkovi vyřídila.
Ledňáček vyslechl tu zvěst a frrr – hned vyletěl k velkému javoru, zobáčkem vzal opatrně pod ním lupen se stříbrnou kapkou vody z předvčerejšího deště.
Když přiletěl s lístkem k místu, kde ležela včelka, snesl se dolů, tesaříci potřeli včelce oči stříbrnou vodou, až se probrala. Pak ji naložili pytlíky se zlatým pylem na záda.
Včela poděkovala všem za přátelskou a rychlou pomoc a bzučíc svou pracovní písničku, letěla k včelínu, aby byla před večerem doma. A tak, že všichni tak obětavě a rychle pomáhali, zachránili zlatou včelku.