y
Šípková Růženka
Je tomu už dávno, co žil v jednom království král s královnou. Měli všeho dost, ale přece jen jim k štěstí něco chybělo, neměli žádné děti.
Až jednou se jim přání vyplnilo. Narodila se jim holčička, krásná jako obrázek. Měla zlaté vlásky jak dozrávající obilí, oči jí zářily jak pomněnky na potoce, a tvářičky, ty měla růžové jak lupínky šípkové růže. Proto jí dali jméno Růženka.
Chovali malou Růženku jako v bavlnce, tři chůvy ji měly na starosti. Jednou v noci se královna probudila a napadlo jí podívat se na svou Růženku. Jak se polekala, když vidí spící chůvy a nad kolébkou tři sudičky, které právě děťátku předpovídaly osud. Královna slyšela, jak první sudička říká: „Budeš dobrá a krásná.“ Druhá řekla: „Jakmile se píchneš, zemřeš.“ Třetí sudička osud Růženčin zmírnila: „Nezemřeš na věky, probudí tě polibek muže spravedlivého a dobrého.“ Než se zděšená královna vzpamatovala, po sudičkách nebylo stopy.
Od té doby král s královnou střežili své dítě jako oko v hlavě. Dali z hradu odstranit všechno, oč by se mohla Růženka píchnout, a všechny švadleny a přadleny vykázali z hradu. Princezna vyrůstala bezstarostně v krásné děvčátko, proháněla se parkem a nestarala se, co je za vysokou zdí, která ji oddělovala od světa.
Čas letěl jako voda a z Růženky rozkvetla krásná dívka. Vychovatelé ji vzdělávali, učila se tančit a zpívat, ale to vše princezně přec jen nestačilo. Bezstarostný život ji omrzel a měla dlouhou chvíli. Král s královnou jí zakázali všechnu práci. A tak často Růženka sedávala na cimbuří hradu a toužebně se dívala do světa, kde si lidé v potu tváře vydělávali zasloužený denní chléb.
Stalo se jednou, že Růženka v zahradě utekla svým družkám. Běžela za krásným motýlem, až zaběhla daleko do pustého kouta zahrady, kde ještě nikdy nebyla. Došla až ke zdi, z které čněla vysoká věž. Růženka byla zvědavá, jaký je výhled s věže do kraje, otevřela malá dvířka a běžela po točitých schůdkách nahoru.
Jaké však bylo její překvapení, když nahoře otevřela dveře maličké komůrky a v té uviděla stařenku, která předla. Z přeslice stáčela tenounké vlákénko, jen se jí vřeteno kmitalo. Růženka pozdravila, sedla si k ní a pozorovala práci, kterou ještě nikdy neviděla. Ptala se: „Copak to, stařenko, děláte?“ — „Předu, děvenko.“ — „A k čemu tu nitku soukáte?“ — „Z té se tká pláténko.“ Růženka se chtěla předení naučit a stařence pomoci, a prosila ji, aby ji tomu naučila. A ta že ano. Sotva se však princezna dotkla vřeténka, píchla se do prstu a v tu ránu usnula hlubokým spánkem, jako když zkamení.
A usnuli všichni v celém hradě tak, jak kde byli a co právě dělali. Král s královnou seděli za stolem a obírali husí stehýnko, hudebníci s houslemi a basou, lokajové s mísami v rukou. Všechno ztrnulo, všechen život se v hradě zastavil. Dvořané, dvorní dámy, králův holič, když právě mydlil pana purkrabího, pradleny, pekaři u pece, stráže, i zahradníci, když zalévali záhony.
V kuchyni usnul kuchař právě ve chvíli, kdy dával kuchtíkovi pohlavek, že chtěl mlsat. Usnuli i koně ve stájích, lovečtí psi i zlaté rybky v jezírku, ptáčkové, mušky i pavouci. Jen stromy, keře a květiny rostly. Šípkové keře, které měla Růženka tak ráda, začaly se rozrůstat a houstnout, až zarostly celý park a porostly i celý hrad a věž, ve které spala Růženka, čas letěl, až uplynulo celých sto let. Lidé však na Růženku nezapomněli a vyprávěli si o ní. Dědové otcům, otcové dětem.
Našli se princové a rytíři, kteří chtěli princeznu vysvobodit a získat s ní celé království, ale marně. Až jednou jel kolem mladý, chudý zpěvák. Jmenoval se Jan a putoval od hradu k hradu. Také on slyšel o zakleté krásné Růžence a bylo mu jí líto. Složil o ní píseň, kterou pak lidu zpíval. Řekl si, že Růženku vysvobodí.
Dlouho bloudil hlubokými lesy, až se mu konečně v dálce objevil hrad, zarostlý celý šípkovým houštím. Omámen vůni květů začal se prosekávat, až po velkém úsilí se mu podařilo dostat se až k hradu. Ruce i celé tělo měl rozdrásané od trnů do krve, ale nedbal toho.
V hradu našel vše tak, jak před sto lety se tu život zastavil. Starý klíčník v bráně spal bez pohnutí. Všude mrtvé ticho. Všechno spalo, od krále až po kuchtíka, nikde ani tvorečka živého. Růženku Jan nenašel. Chtěl se už smutný vrátit, ale náhle uslyšel zpěv slavíka.
Zaradoval se, že slyší alespoň jediného živého ptáčka, a poslouchal, odkud ten krásný zpěv zaznívá. A tu si všiml, že slavík sedí v houští na osamělé věži. Jan se prosekal až k věži, vystoupil nahoru, a tu vidí spící Růženku. Tolik krásy ještě neviděl. Jan přistoupil blíže a Růženku políbil.
Růženka otevřela oči, zasmála se, vzala Jana za ruku a běžela s ním do hradu, kde už vše zas oživlo. Král s královnou si pochutnávali na stehýnku, lokajové běhali, dvořané se ukláněli, holič domydlil purkrabího, pradleny praly, pekaři pekli, muzikanti hráli, zahradníci zalévali, kuchtík dostal pohlavek až rozlil omáčku. Královna se začala shánět po své Růžence a volala ji.
Ta přiběhla, ale ne sama, nýbrž s Janem, svým zachráncem. Všichni měli velikou radost. Skončilo to přeslavnou svatbou, při níž se jedlo, pilo a tancovalo celý týden. Z Jana se stal dobrý král, který spravedlivě kraloval, a Růženka od té doby byla šťastna nejen proto, že měla Jana, ale také proto, že už neměla dlouhou chvíli. Kdo potřeboval, tomu pomáhala, chodila do chaloupek v podhradí a měla práce od božího rána do večera. Byla spokojena, že je lidem nějak platná, a to vědomí ji hřálo u srdce.
Konec.
