Cestující se zase krčili v sedadlech a ustrašeně čekali, až jim některá z prudkých ran urazí hlavu.
Když se Jirkovi podařilo zneškodnit skoro nechytatelnou střelu, sebevědomě se rozpřáhl a vykřikl: „Brácho, pozor, chytej!“
Brácha se snažil, což o to, jenže míč se mu vyhnul, zákeřně skočil řidičovi za krk a připlácnul mu hlavu na přední sklo. Tomu půlvajíčku, které se hned po nárazu objevilo na řidičově čele, obvykle říkáme boule.
A tomu, co pak následovalo, říkáme dopravní nehoda. Kdo ji zavinil? Míč to nebyl, řidič to nebyl a autobus teprve ne! Copak se mu chtělo šplhat na sloup?
Ti dva praví viníci neztráceli čas. Popadli housličky a míč, sjeli po sloupu a snažili se co nejrychleji zmizet.
Ani řidič nelenil. Stejnou cestou dopadl na zem a s čerstvou boulí se pustil za dvojčaty.
Malým uprchlíkům se zdálo, že mají v pouzdrech místo housliček kusy olova. Také špatné svědomí je trochu tížilo. Dobře věděli, že provedli nepěknou klukovinu, za kterou by měli pořádně dostat!
Moc si to ale k srdci nevzali, protože hned za rohem naskočili do rozjeté tramvaje.
Ve vlečňáku ale nebyli moc spokojeni. A když je ke všemu ještě nějaký pán pokáral, uraženě si ho změřili a přestoupili za jízdy do předního vozu.
Ani tady je však cestující neobdivovali a nadšeně nevítali. Paní průvodčí jim naopak pohrozila, že na ně v příští stanici zavolá příslušníka VB! Jak to kluci slyšeli, prodrali se k východu a vyskočili zrovna pod kola auta!
Měli velké štěstí. Řidič duchapřítomně zabrzdil! Myslíte, že se mu Pavel s Jirkou omluvili? Kdepak, ani je to nenapadlo. Zbaběle utekli!
Tím ale nevydařená cesta do hodiny houslí nekončila. O kus dál se o tom přesvědčil prodavač novin, když mu ta dvě třeštidla porazila stánek. Co jen se potom nasbíral rozházených Sluníček a Mateřídoušek!
Po prodavači novin přišel na řadu číšník. Jirka ho popostrčil pouzdrem, takže se horká polévka snadno přesunula z talíře na nohavice zděšené paní.
Popletení kluci se na útěku nezastavili ani před další překážkou: nabrali stařenku s nůší! Vymrštěná vajíčka obloukem dopadala na chodník a s patřičným praskotem se rozprskávala na všechny strany!
Když se chlapci rozhlédli, strachy se v nich zatajil dech. Už je nehonil jenom rozhněvaný řidič autobusu, ale také prodavač novin, číšník, politá paní a stařenka s nůší!
„Nechci vidět, co se stane, jestli nás chytí,“ naříkal Pavel „Natropili jsme toho tolik, že nás nic už nezachrání,“ odpověděl Jirka tenoučkým, přiškrceným hláskem. Klukům nakonec pomohla šťastná náhoda. Jako uhonění zajíci skočili do pootevřených domovních dveří! Když se po chvíli kolem nich přehnala pětice pronásledovatelů, byli zachráněni.
Opatrně vyšli z úkrytu. Chytrý míček jim dal okamžitě najevo, že si s nimi už nechce hrát. Vyskočil na lucernu. A v tom se v hlavách kluků rozsvítilo! Míček se zlobí!
Nepomáhaly prosby ani sliby. Míček tvrdošíjně trůnil na lucerně. Přece nebude poslouchat takové neukázněnce! Najde si slušnější kamarády a hotovo!
Toho se kluci zalekli nejvíc. Bez míčku by je snad ani život netěšil. „Máme si před tebe kleknout a prosit, abys nám odpustil?“ škemral Jirka a smutně vzhlížel ke strakaté kouli. „Ne, to by nemělo cenu!“ vykřikl Pavel, „my ti, míčánku zlatej, krásně zahrajeme na housle! Snad se pak nad námi smiluješ ....“
Za okamžik se na ztichlém náměstíčku ozvalo tak příšerné vrzání, že si všechny okolní domy zacpávaly uši. Jenom míček okouzleně naslouchal, protože poznal, že to vrzání je upřímné, že mu kluci opravdu chtějí udělat radost. Taky by se mi po nich stýskalo, možná, že by mi i duše praskla lítostí, kdybych je musel opustit, pomyslel si dobrák míček a lehce se snesl k malým muzikantům.
Potom si už všichni tři báječně rozuměli. A taky se vzorně chovali! V autobuse seděli klidně, a toho neviditelného skřítka, který je zase přemlouval, aby si zapinkali, neposlechli! V příští stanici si dokonce vysloužili pochvalu, když ochotně nabídli svá místa dvěma babičkám. Cestující se usmívali a říkali: „Jsou to moc hodní a slušní chlapci.“ Pavel s Jirkou se styděli. A my dobře víme, proč ....
y
