y
Janíček s voničkou
Jeden král měl velice hezkou dceru. Chystal se svolat všechny sousední prince, aby se přišli na ni podívat. Princové se domluvili, že princku dostane ten, který ji nejdřív uvidí. A proto jeden z nich si oblékl valašské šaty, obul krbce, vzal čtyři bochníky chleba a vydal se na cestu.
Potkal žebráka, který ho prosil o kousek chleba. Princ mu dal celý bochník a šel dál. Potkal druhého žebráka, pak třetího a ještě čtvrtého. Každý dostal od prince bochník chleba.
Poslední žebrák dal princi karabáč, palici, píšťalku a mošnu a řekl: „Koho tím karabáčem přetáhneš, ten už nevstane. Když tu palici zarazíš do země, ovce se ti budou samy pást, a když zapískáš na píšťalku, budou vesele skákat. A dáš-li do mošny kousek sýra, nikdy ho nevyjíš.“
Přestrojený princ žebrákovi poděkoval. Došel do zámku, kde býval král s tou princkou, a prosil o službu. Vzali ho za pasáka a říkali mu Jan.
Vyhnal stádo na pastvu a pásl. Přišel k němu myslivec; Jan mu dal z mošny kus sýra a prosil ho, aby mu ovce na chvilku pohlídal, že se půjde podívat do lesa.
Myslivec pásl a Jan v lese uviděl veliký hrad. Vešel dovnitř a tam spatřil obra; vařil si cosi na rendlíku. Jak obr Jana zahlédl, chtěl ho zabít železnou tyčí a křičel: „Co tu chceš, ty malý škvore?“
Jan nemeškal, švihl obra karabáčem a zabil ho. Druhý den zase šel do toho hradu a zas tam uviděl obra. I ten si vařil něco v rendlíku. Sotva uviděl Jana, zvolal: „To jsi ty, škvore, cos zabil mého bratra?“ A hnal se po něm železnou tyčí. Jan ho švihl karabáčem – a bylo po obrovi.
Třetí den už v hradu nenašel nikoho. Ve světnici uviděl nějakou skříňku. Udeřil na ni a hned vyskočili dva muži: „Co pán v zámku chce?“ „Uvidět, co tu ještě je,“ řekl Jan.
Ti dva muži ho zavedli do zahrady plné krásného kvítí. Jan několik kvítků utrhl a uvil z nich kytičku. Potom se vrátil ke svým ovečkám a hnal je domů.
Jak hnal městem, vonička velice voněla. Začal pískat na píšťalku a ovce se hned pěkně spárovaly a začaly vesele skákat.
Princka se dívala z okna a velice se smála. Padla jí do oka Janova voňavá kytička. Hned pro ni poslala k Janovi sluhy. Řekl jim: „Kdo chce tu voničku mít, musí přijít sám a říct: „Janíčku, daj mi tu voničku!“
Princka přišla a řekla, jak Jan chtěl: „Janíčku, prosím tě, daj mi tu voničku!“ A Jan jí voničku dal.
Druhý den uvil v zahradě hradu ještě pěknější voničku a princka ji zase dostala, když pěkně poprosila. Dala si ji za okno. A lidé se chodili na voničku dívat, protože její veliká vůně naplnila celé město.
Třetí den uvil Jan tu nejkrásnější voničku a dal ji princce, aniž o ni musila poprosit. Čtvrtý den šel do hradu a nabral tam z veliké hromady dukáty.
Dal je tomu myslivcovi, který mu hlídával ovce. „Našel jsem tyto plíšky pod jedlí,“ řekl Jan. „Máte-li doma děti, dejte jim je na hraní.“ Když přihnal ovce domů, slyšel, co se povídalo: za měsíc se budou sjíždět princi podívat se na princku a že ona dá šátek a prsten tomu, který se jí zalíbí.
Jan celý měsíc pásl a ti princi se sjížděli ze všech končin. Když všichni byli připraveni, zarazil Jan palici do země a ovečky se kolem ní klidně pásly.
Pospíchal do hradu a udeřil na skříňku.Vyskočili dva muži a ptali se: „Co pán v zámku chce?“ Jan řekl: „Chci své bílé šaty a bílého koně stříbrem vyzdobeného a okovaného.“ Hned všechno měl a ujížděl do zámku.
Všichni princové v největší slávě a nádheře jeli kolem princky, ale ona žádnému šátek nepodala – až tomu poslednímu na bílém koni – Janovi.
Když bylo po té slávě, Jan na svém bílém koni ujel pryč. Navečer přihnal ovce domů a princka přišla k němu a povídala: „Jane, tys to byl!“ Ale on zapíral, kdeže by takové krásné šaty a koně vzal? Princka pravila: „Teď to nechám tak. Však se to dovím za měsíc, až se zase princové sjedou!“
Za měsíc zas nechal Jan ovečky na pastvisku kolem palice. Šel do hradu a udeřil na skříňku. Vyskočili dva muži a hned vyplnili Janovo přání: připravili mu jeho červené šaty a červeného koně zlatem vyzdobeného a okovaného. Jan jel k princce do zámku a zase zůstal poslední.
Princové ještě s větší slávou jeli kolem princky, ale žádnému šátek nepodala – až Janovi. A on zase hned ujel. Když přišel večer z pastvy, princka mu povídala: Janíčku, tys to byl!“ Jan zapíral a hněval se: „Už podruhé mi křivdíte!“ A princka řekla: „Však potřetí tě poznáme!“
Na třetí jízdu se Jan oblékl do černých šatů a jel na vraném koni diamanty ozdobeném a okovaném. Princové jeli kolem princky v nejmožnějším lesku a blesku, ona však svůj šátek a prsten podala Janovi. Všichni princové byli připraveni ho chytit. Nemohli, Jan zase ujel. Ale jeden princ ho šavlí poranil na noze.
Jan odložil v hradu šaty i koně a šel za svými ovcemi. Pásly se klidně kolem palice. Lehl si tedy na sluníčko, poraněnou nohu si zavázal šátkem od princky a usnul: Princka přišla za ním a hned šátek poznala. Vzbudila Jana a řekla: „ Vítaj, Janíčku, tak jsi to ty!“
Jan se hned přiznal a řekl jí, kdo je a proč se přestrojil za Valacha a sloužil v zámku jako pasáček ovcí. Princka ho s velkou radostí vedla k otci a brzo byla svatba. Ostatní princi litovali, že oni krásnou princku nedostali.
