y
Žabka Kuňkalka
Nedaleko rybníka ve velké mokřině bydlely žáby. Takový tichý močál nebyl široko-daleko. Byl porostlý trávou a rákosím a po okrajích kvetly žluté blatouchy a modré pomněnky.
Opravdu, dobře se tu žabkám bydlelo. Když se ráno probudily, ožil celý močál. „Kvaky, kvaky, kvak“ – ozývalo se ze všech stran.
Na to velké kvákání se probudily i divoké kačeny, které tu v rákosí hnízdily a vesele si protahovaly křidélka, chystajíce se na velkou cestu.
Rozhlaholily se i čejky, které sem chodívaly spávat, aby ráno odletěly za svým dobrodružstvím na rybník.
Probudila se i vodní vážka. Letěla nízko, potom výš a výš.
Spustila se dolů a sedla si na žlutý blatouch, aby si trochu odpočinula. Jak tak oddychuje, přiskákala k ní malá žabka rosnička a takto ji pozdravila: „Dobré ráno, milá vážko, přišla jsem tě požádat, abys oznámila všem zvířátkům na močálu, že se zítra bude vdávat žabka Kuňkalka“.
Vodní vážka odletěla na močál, svolala všechna zvířátka a oznámila jim velkou novinu. To bylo radosti! Hned se dali všichni do práce, každý chtěl žabce Kuňkalce něco darovat.
Starý žabák povídal, že připraví slavnostní koncert, a už si začali všichni ladit své hudební nástroje.
Žabky se rozutekly, aby z nejkrásnějších květů uvily kytičky a věnce.
I žáby matky se daly hned do práce, pekly koláče a nachytaly mouchy na velkou hostinu. Bude to svatba, jaká ještě na močále nikdy nebyla!
Slunce bylo už hodně vysoko nad horami, když se svatební průvod pohnul. Vpředu šla žabka Kuňkalka se svým ženichem a za nimi kráčely družičky. Nevěsta byla velmi pěkná. Šaty měla hvězdičkové, na hlavě věneček ze sedmikrásek a dlouhý závoj byl jako utkaný z rosy.
Na široké louce pod starou vrbou je oddávala paní sova. Žabí mámy si dojetím utíraly oči.
Potom byla hostina. Všichni byli veselí, zpívali, výskali a tancovali.
Právě přiletěli čápi z teplých krajin a hned se doslechli o velké svatbě. Protože měli veliký hlad, rozhodli se, že se tam půjdou také podívat. Když je žabky zahlédly, nastal velký poplach, - čvách, čvách, čvách – naskákaly do vody a poukrývaly se, kde jen mohly.
Jen žabka Kuňkalka zůstala na místě i se svým ženichem, oba udivení. Takové velké ptáky ještě neviděla. Chvíli se na ně dívala, žabí očka jen tak vyvalovala a potom ze strachu hup do vody, i ona utekla.
Čápům to bylo líto, že se jich žabky polekaly. Vážným krokem odešli do svého hnízda. Tak si opravdu svatební hostinu nepředstavovali.
Když sluníčko zašlo za hory a všechno vůkol ztichlo, ozval se na močále krásný zpěv. Starý žabák sedící na leknínu dirigoval slavnostní koncert. „Kvaky, kvaky, brekeke, dobře je nám na světě“...rozléhalo se široko-daleko.
Žabka Kuňkalka se svým ženichem seděli na ověnčeném leknínu. Mile se na sebe dívali, děkovali všem a potom odešli do hnízdečka pod zelený list. Žabky ještě dlouho zpívaly a když se objevil na nebi měsíček a zasvítily první hvězdičky, všechno v močále ztichlo. Usnuly žabky, usnuly i kačky rapotačky, i bílé čejky se přestaly chichotat a očka jim pomalu zavíral sladký sen. Dobrou noc, zvířátka v močále, dobrou noc! Dobrou noc i tobě, žabko Kuňkalko, zítra zase bude svítit nový den.
