y
Zvířátka a loupežníci
Jednou domov opustili kozel, kohout, kočička. Šli celý den, nespatřili cestou ani človíčka. Pořád stejnou notují, na lidi si stěžují: „Kykyrý, kykyrý, nač mám vstávat ve čtyry?“ „Mňouky, mňou, mňouky, mňou, už nás trápit nebudou. „Mée mé, mée mé, s lidmi už být nechceme!“
„V lese najdem živobytí, kočička si ptáčka chytí, koout jádry bude živ a ten kozel najde trávy, ještě lepší nežli dřív.
Nic nás v cestě nezastaví, kykyrý, mňou, mée, mé, lidem smát se budeme.“
Večer nemohli už zpátky, les se zavřel za zvířátky. Les je v noci jako živý: vítr učí mluvit dříví, měsíc houby cvičí v tanci a na zádech svatojánci hvězdy z nebe snášejí.
Je jim čím dál smutněji. A taj jdou, lesem tmou, levá, pravá, přední zadní - pozor, kozle, neupadni! Na zvířátka padá strach, našlapují po špičkách, ale nemohou už zpátky, před zvířátky, za zvířátky černé lesy, tma a tma. Kdopak se tu vyznat má!
„Mée mé, mée mé, sotva ten les přejdeme!“
„Kykyrý, kykyrý, budem z lesa ve čtyry!“
„Mňouky mňou, mňouky mňou, řeči nikam nevedou.“
A tak jdou, lesem tmou, levá pravá, přední, zadní, pozor, kozle, neupadni! Vtom probleskla houštím záře, zajásala zvířátka: „Cesta lesem překrátká, budem zas mít hospodáře!“
Došli k staré chatrči, z okénka se světlo lije. Kozel všechny odstrčí, on chce vidět, kdo tam žije, kočka také, kohout též: „Počkej, vždyť mě zamáčkneš! Kykyryký! Mée mé! Zacláníš mi! Né a né!“ Jeden druhého tu šidí, ale kohout první vidí...
vidí, jak tam ve světnici, v karty hrají loupežníci,
bum! Sedma k sedmě osma k osmě, já teď nesu eso k esu, bum, bum, bum!
A tak hrají, dupou, křičí - o podkovu, o káču, o záplaty, o jehličí, bum! Bum, bum, bum!
Vtom zamečel kozel, hráči vyskočili ze židlí,
ze dveří se strachy tlačí, vždyť tam v okně zahlídli hrozné zvíře: má tři hlavy, jedna mečí, druhá mňouká a ta třetí kokrhá - utíkejme, utíkejme, než nás všechny roztrhá!
Utíkají, les je žene, s nimi karty rozházené, karty, káča bláznivá, divé houby v patách mají, utíkají, klopýtají, kolem všechno ožívá, pařezy je spolknout chtějí, houby už je dohánějí, už je mají - a ještě krok... A tu loupežníci - skok, skok a skok a přes potok.
Už jsou z lesa za potokem, oddychují, jdou jen krokem, už mají dost lesa, pranic, zpátky nevrátí se zanic.
A zvířátka přes kořeny dál žene les naježený: „Mňouky mňou, mňouky mňou, světýlka nás zavedou!“ „Mée mé, mée mé, už jim neutečeme?“
A tu kohout vesele překřičel své přátele: „Kykyrý, kykyrý, je tři čtvrtě na čtyry!“
Svítá, svítá, za chviličku, vesele jdou po sluníčku, levá, pravá, přední, zadní, pozor, kozle, neupadni - mezi poli, v ranní záři vracejí se k hospodáři.
