y
Otesánek
Byl jeden chudý muž a žena, sotva měli co jíst a přece pořád říkali: „Jen kdybychom měli nějaké děťátko!“
Jednou kopal muž v lese pařezy a vykopal pařízek, který vyhlížel jako malé děťátko, měl tílko, hlavičku, ručky i nožky.
Muž přitesal sekyrou temínko, aby bylo kulaté a hladké, přisekal kořínky na ručkách a nožkách, aby vypadaly jako prstíčky, a z pařízku bylo děťátko – jen zaplakat.
Přinesl pařízek domů a řekl ženě: „Tady máš cos chtěla – dítě Otesánka. Chovej si je, jestli chceš!“
Žena zavinula děťátko do peřinky, hýčkala je a zpívala mu: „Hajej, dadej, hajej, Otesánku malej! Až se vzbudíš, hošíčku, Uvařím ti kašičku: Hajej, dadej, hajej!“
Najednou se dítě v peřince začalo hýbat, vrtělo hlavou a dalo se do křiku: „Mámo, já bych jed!“
Žena je položila do postele a plná radosti běžela vařit kaši. Otesánek kaši snědl a zas křičel: „Mámo, já bych jed!“ –„Počkej, děťátko,“ řekla máma, „hned ti přinesu.“
Běžela k sousedce a přinesla ucháč mléka. Otesánek mléko hltavě vypil a křičel zas, že by jed. Žena se tomu divila, ale šla a vypůjčila si ve vsi pecen chleba. Položila chléb na stůl a šla pro vodu, chtěla postavit na polívku.
Sotva vykročila ze světnice, Otesánek se vymotal z peřiny, skočil na lavici a v okamžení chleba zhltl a zas křičel: „Mámo, já bych jed!“
Máma přišla, ohlíží se po bochánku a chléb ten tam! V koutě stál Otesánek jako kočka a vyvaloval na ni oči. „Otesánku, snad jsi ten bochník nesněd?“
„Sněd, mámo – a tebe taky sním!“ Otevřel hubu a než se máma nadála, byla v něm.
Za chvíli přišel domů táta, sotva vkročil do dveří, volal Otesánek: „Táto, já bych jed!“
Táta se ulekl, viděl před sebou tělo jako kamna, otevíralo hubu a koulelo očima. Poznal Otesánka a řekl: „Aby tě ďas vzal: Kde je máma?“ „Sněd jsem ji a tebe taky sním!“
Otesánek otevřel hubu a v okamžení měl tátu v sobě. Ale čím víc snědl, tím víc se mu chtělo jíst. V chalupě už nic nebylo, šel se tedy podívat po něčem do vsi.
Potkal děvečku, vezla plný trakař jetele. „Tys toho musel sníst, že máš tak velký břich!“ divila se děvečka. Otesánek odpověděl:
„Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu – tátu, a tebe taky ještě sním!“
Potom se Otesánek postavil do cesty sedlákovi s vozem sena, koně zůstali stát. „Copak nemůžeš uhnout, netvore? Půjdu-li na tebe -!“ napřahoval sedlák bič. Otesánek mu odpověděl, co všecko sněd, a než se sedlák nadál, octl se v jeho břiše s vozem i s koňmi.
Na poli pásl pasák svině. Otesánek dostal na ně chuť a spolykal je všecky i s pasákem, ani památky po nich nezůstalo.
Dál viděl ovčáka se stádem ovcí. „Když jsem toho tolik sněd,“ povídal si Otesánek, „ty taky ještě sním!“ Šel a vházel do sebe ovce, ovčáka i psa Voříška.
A kolíbal se dál, až přišel k jednomu poli, nějaká babička na něm okopávala zelí.
Otesánek se dlouho nerozmýšlel a začal zelné hlávky vytrhávat a polykat. „Co mi to tady, Otesánku, děláš škodu?“ řekla babička, „však jsi toho dost snědl, mohl ses už najíst!“
Otesánek se na ni zaškaredil a pověděl, co všecko snědl.
Babičku chtěl také spolknout. Ale babička byla čiperná a uhodila Otesánka motyčkou do břicha a rozpárala mu ho, Otesánek se svalil a byl mrtvý.
A teď jste to měli vidět! Z břicha mu vyskočil pes Voříšek a za ním ovčák, za ovčákem ovce, Voříšek sehnal ovce dohromady, ovčák zapískal a hnal je domů. Pak vyběhlo z břicha stádo prasat, za nimi vskočil pasák, práskl bičem a hnal se za ovčákem. Potom vyšli koně, táhli vůz sena, sedlák cukal opratí a jel ke vsi. A za vozem jela děvečka s jetelem.
Za děvečkou vyskočili z břicha muž se ženou a nesli si pod paží ten vypůjčený pecen chleba. Nikdy už potom neříkali: „Kéž bychom měli nějaké děťátko!“
