y
Pověst o hradu Beckov
Nad Váhem, řekou naší rodiny, se vypíná hrozitánská skála. A na té skále zámku rozvaliny a v rozvalinách pověst zastaralá. Z Beckova, tak se hrad jmenuje, se do doliny toulají smutné stíny. Těmito slovy velkého slovenského básníka Andreje Sládkoviče si začneme vyprávět pověst o hradu, který se tyčí na levém břehu Váhu, nedaleko Nového Města — beckovském hradu.
Kdy a kdo položil první kámen na stavbu tohoto hradu, nevíme. Poprvé se vzpomíná roku 1226, později jako majetek Matúše Čáka Trenčínského, potom jako královský majetek. Roku 1410 ho dostal vojvoda Ctibor ze Ctibořic jako dar za věrné služby. Trvalo by dlouho, než bychom vyjmenovali všechny majitele hradu od roku 1226 až do roku 1729.
Roku 1729 velký požár hrad docela zničil. Dnes už je z něho jenom zřícenina, která připomíná zašlou slávu svých pánů, ale i zaniklé otroctví jejich poddaných. Vojvoda Ctibor, jeden z majitelů hradu, žil ve velkém přepychu. Pořádal lovy a hostiny, na kterých bavil hosty dvorní šašek Becko.
Becko byl neobyčejně moudrý a vtipný člověk a přesto se pro něj našlo na vojvodově panství jen místo dvorního blázna. Pán i jeho společníci rádi poslouchali Beckovy žerty a Becko jim nejednou, i když žertem, pověděl krutou pravdu do očí. Jednou, když nálada hostí vrcholila a rozum vojvody Ctibora byl zatemněný vínem, nabídl Ctibor Beckovi, že mu za dobrou náladu splní jakékoliv přání. Becko věděl, jak je jeho pán lakomý, ale zároveň věděl, že musí dodržet slovo, které dal před hosty. Pohlédl na skálu, která se tyčila nad Váhem a řekl: „Postav mi na této skále hrad, ale tak krásný a velký, jakého v okolí není! Ctibor dodržel slovo a Beckovo přání splnil.
Dva roky pracovali poddaní, než šašek Becko usedl...
bohužel text je díky tiskové chybě nekompletní
bohužel text je díky tiskové chybě nekompletní
bohužel text je díky tiskové chybě nekompletní
bohužel text je díky tiskové chybě nekompletní
bohužel text je díky tiskové chybě nekompletní
bohužel text je díky tiskové chybě nekompletní
bohužel text je díky tiskové chybě nekompletní
bohužel text je díky tiskové chybě nekompletní
bohužel text je díky tiskové chybě nekompletní
bohužel text je díky tiskové chybě nekompletní
Nikdo se neodvážil vyjít za Ctiborem a sluhou. Sluha tušil, že ho smrt nemine. Ani nejúpěnlivější prosby neobměkčily Ctiborovo srdce. Vyhnal sluhu na skálu k propasti a svrhl ho do ní. Sluha stačil jen vykřiknout hroznou kletbu: „Do roka a do dne ať tě stihne stejný osud!“ Až teď se velmož smířil se ztrátou svého psa. Za život zvířete vzal život člověku.
Plný síly se vrátil Ctibor do svatebního sálu. Nikdo se ho neptal na sluhu, nikoho nezajímal jeho osud. Jen Becko tušil, že se stalo něco hrozného. Hosté se veselili pokojně dál. Vždyť tato svatební hostina, jako každá pořádná šlechtická svatebnáí hostina bude trvat celý rok. I Ctibor hýřil, aby zapomněl na svůj hrůzný čin.
V poslední noc svatební hostiny začínají Ctibora opouštět síly. Je hostitelem, musí přece vydržet až do konce. Omámený vínem vychází na nádvoří, z nádvoří za hrad, nadýchat se čerstvého vzduchu a zahnat dřímotu. Chce být chvíli sám, bez hluku, vřavy a hudby. Přiblíží se ke skále. Nahmatá měkký trávník a lehne si naň. Svěží vánek ho omámí, usne.
Možná se mu zdá o lovu, na který se chystá se svými hosty, možná o krásné mladé ženě Sečence, která už je paní na hradě Beckov. V sále hostina vrcholí. Nikdo nehledá Ctibora, nikdo si ani nevšiml, že chybí. V trávě něco zašustí. Ctibor se lekne. V očích pocítí prudkou bolest. Sáhne na ně a uchopí něco studeného a slizkého. Vyskočí.
Hrůza. Otvírá oči — nevidí. Volá o pomoc, nikdo ho neslyší. Z dálky k němu doléhá hudba a zpěv hostí. Vstává. Hledá oporu, tápá, nevidí kam kráčí. Necítí, že stojí nad hroznou propastí, nad tou samou propastí, která je jeho přičiněním hrobem jeho sluhy. Nevidí, že toto místo se stalo i pro něj osudným.
Nad Váhem, řekou naší rodiny, hrozná se vypíná skála. A na té skále zámku rozvaliny a v rozvalinách pověst zastaralá. Jednu z těch pověstí, která připomíná zašlou slávu krutých vládců a trpký život jejich poddaných jsme si vyprávěli.
