y
Hrnečku, vař!
V jedné vsi byla chudá vdova a měla jednu dceru.
Zůstávali ve staré chalupě s šindelovou střechou. V zimě chodily do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole brambory sbírat, mladá nosila do města vejce na prodej.
Jednou v létě šlo děvče do lesa na jahody. Když měla džbánek plný jahod, sedla si, vyndala ze zástěry chléb a začala obědvat.
Najednou se před ní objevila stará žena a v ruce držela hrneček. „Ach, má zlatá panenko, to bych jedla,“ povídá, „nedala bys mi kousek chleba?“ „I pročpak ne,“ řekla dívka, „třeba celý.“ Babička poděkovala: „Když jsi tak hodná, dám ti tenhle hrneček. Když řekneš: „Hrnečku, vař!“ navaří ti tolik kaše, co budeš chtít. Až budeš mít dost, řekni: „Hrnečku, dost!“ a hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říct.“
Když přišla dcera domů, povídala matce, co se jí přihodilo. Hned postavila hrneček na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!“ I začala v hrnečku ode dna kaše vařit, a pořád jí bylo víc a víc. „Hrnečku, dost!“ řeklo děvče a hrneček přestal vařit. Pak si matka s dcerou sedli a s chutí jedly.
Jednou vzala dívka do košíku vajec a nesla je do města na trh. Dávali jí za ně málo, takže je teprve samý večer prodala.
Matka se jí doma nemohla dočkat, už se jí taky chtělo jíst. Vzala tedy hrneček, postavila ho na stůl a sama řekla: „Hrnečku, vař!“ Tu se v hrnečku začala vařit kaše a když se žena vrátila z komory s miskou a lžící, zůstala leknutím jako omráčená, kaše se valila z hrnečku na stůl, ze stolu na lavici a na zem.
Zapomněla, co má říct, aby hrneček přestal vařit a přikryla hrneček miskou. Myslila, že tím kaši zastaví. Ale kaše se hrnula dolů neustále jako povodeň.
Za chvilku bylo kaše tolik, že matka musila do síně utéct. Čím bylo kaše víc, tím víc ji však přibývalo. Matka už nevěděla kudy kam, tak vylezla v úzkosti na půdu a bědovala, co to ta nešťastná holka přinesla.
Ale kaše bylo pořád víc a víc. Valila se jako mračna dveřmi i oknem na náves, na silnici, a kdo ví, jaký by to bylo vzalo konec, kdyby se právě na štěstí dcera nevrátila a nekřikla: „Hrnečku, dost!“ Na návsi byl už takový kopec kaše, že lidé, když tudy šli večer z práce, museli se skrze kaši na druhou stranu prokousat.
