Ale toho rána se stala divná věc. Starý Babic byl v kolibě a cosi tam spravoval. Valent ještě za tmy odběhl, aby obstaral stádo. Tak se milý děd šuchtal po kolibě. A tu najednou uslyší volání: - Dědóóó, dědóóó...- Počkal chvíli a potom narazíc si širák na hlavu, vyběhl. Bezděky popadl sekyru, neboť ho napadlo, že se snad medvěd probudil a přišel na salaš zahnat hlad. Nebyl to medvěd. Když doběhl k proutěné ohradě, ke košáru, potkal se s Valentem, který nesl na rukou velikou ovečku, jehňátko. Ale jaké jehňátko! Div divoucí. Děda už toho hodně pamatoval, ale takovou ovci ještě neviděl. Jehně bylo velké a bílé jako sníh. - Kdes ji našel, chlapče? - volal na Valenta. - Nevím, kde se vzala, dědo, motala se mezi ovcemi.- Starý Babic zakroutil hlavou a poškrábal se ve vlasech. - Pěkná, pěkná, - mumlal, - jenže jak ji vychováme, když nepozná matku? - Ale bača se zbytečně strachoval. Divná ovečka nezahynula. Toulala se, toulala, a kde potkala ovci-matku, přikradla se k ní a napila se. A zvláštní, že ji ani jedna ovce neodehnala. Tak se jehně chovalo a rostlo jako z vody. Rostlo a bača musel stále přemýšlet, jaký zázrak se stal v jeho košáru. Vždyť nepamatoval, že by kdy staří vzpomínali, že se někdy narodila takováto ovce. Ba snad... Ano. Teď mu najednou svitlo v hlavě. Chudák bača Ogrgeň, co bačoval na běhanovských salaších, cosi vzpomínal. Ale to bylo dávno, ještě když byl mladým ovčákem, že se prý rodí i takovéto ovce.... A... Bača svraštil čelo. Tak opravdu. Ten starý Ogrgeň z Běhanova tehdy vzpomínal, že dudy, vyrobené z kůže takovýchto ovcí... Nu, mají být dudy nad dudy, na jakých jen snad dudák Filúz vyhrával.

Starý Babic váhal s rozhodnutím. Nakonec se rozhodl. Jednoho dne se pečlivě učesal, natáhl nové gatě, vyleštil spony na opasku až se svítily, jako by šel na svatbu, namastil krpce, přehodil halenu, vzal do ruky sekeru a vydal se nahoru na hrádek. - Ať se stane, jak se stane – mumlal si jda. Ale když došel k bráně, jako by mu srdce spadlo do kalhot. Měl sto chutí se vrátit. Byl by to jistě udělal, kdyby nebylo samotného pána Tobiáše. Kde se vzal, tu se vzal, přicválal i s pacholkem a rovnou na baču: - Hej, starý, jestli se nemýlím, Babic, co ty tu děláš? Co ovce...? - I velice, velice, pane velkomožný, - přikyvoval bača a chystá se líbat ruku pánu Tobiášovi. - Nech být, starý,- odsekl Tobiáš a zvedl ruku. - Kam jdeš? - K osvícenému pánovi. - Ke mně? Copak ti ovce zmírají? - Ech, abych to nezakřikl, je jich jednou tolik jak na jaře. - Teda, co mi chceš? - zeptal se pán Tobiáš a sesedl z koně. Pocholek ho odvedl a pán Tobiáš si sedl na lavičku pod starým kaštanem. - Nevím, jestli mohu, velkomožný pane, ale prosit jsem přišel. - Prosit? A co? - Takto si myslím, urozený pane, ošíval se bača, nevěda, jak by začal – Stádo se rozrůstá, je veliké a mohlo by se i prodat. Vždyť i když se prodá, doroste zas. - Ale osvícený pán jakoby na salaš zapomněl. Pán Tobiáš se zasmál: - Uděláme, uděláme, starý, ale ani teď nevím, na co jsi přišel. - Já, urozený pane, jak byste jářku šel prodávat, koupil bych... - Co? - vyskočil překvapený Tobiáš. - Jehně, řekl bača, aby to už měl všechno venku, neboť viděl, že hrom jde z pána Tobiáše. - Hahaha, - zasmál se pán Žakýlský. - Starý, ty máš na svědomí hřích, a proto jsi přišel. Vždyť svoje dostaneš a ještě chceš kupovat? Kde jsi vzal peníze? - Ne mnoho, urozený pane, zůstalo ještě z těch dob, kdy jsem valašil. - A za bučky zacházel, jen se neboj a odpověz. Já vím, jak to běhanovští valaši dělávají...

- Ej, vaše milosti, ať zkamením, jestli jsem vzal třeba chlup. - Dej pokoj, starý, a pakuj se! Vždyť ano, vaše milosti, ale ta ovce... - Co je s ní? - Bůh sám ví, vaše milosti, jsem už starý, ale takového něco jsem neviděl. Bílá je jako mléko. - Ale? - podivil se pán Tobiáš. - Tak ty proto? - Proto, vaše milosti.- Hm, starý, mohlo by to jít i po dobrém, ale taky po zlém s tou ovcí. Vidět bych ji měl, ale teď mám jinou práci. Můžeš si ji vzít, ale na co ti bude? - Nač? - Babic se podíval na pána Tobiáše a potom se zahleděl kamsi do neurčita. - Mám vnuka, vaše milosti, silák, dobře mi pomáhá pást ovce, zavracet i dojit, i jehňata obstará. Když pase, na dudy vyhrává. Ale myslím, že moje jsou staré, nesedí do chlapcovy ruky. Z bílé ovečky prý může být znamenitý nástroj. Sám ho vyrobím, píšťalu i měch, i hlavičku vyzdobím, aby měl vnuk po mně památku. Zato bude vám, urozený pane, chlapec dobře sloužit. A možná, když si to budete přát a já už nebudu zvládat může místo mne... - Pán Tobiáš pokýval nedůvěřivě hlavou.- Divná věc, starý, ale kdo se má ve vás vyznat. Ale jednou se vydám k vám podívat na stádo, a uvidím, jakého valacha a muzikanta vychováváš. Ale jak jsi mě oklamal... Však víš, jaký bývám.. .- Otočil se a zanechal Babice stát před bránou...

Starý Babic se divil, že mu nejdou psi naproti. Jindy, když kráčel nádějovským přívozem, uviděli ho a běželi k němu s veselým štěkotem. Ale netrápil se tím. Možná jsou s Valentem. Přesto přidal do kroku, kdyby se přece jen bylo něco přihodilo. Když přicházel ke kolibě, viděl Valenta sedět na kmeni a psiska ležely u něho. Ale ještě cosi viděl bělat se u Valentových nohou. Už špatně viděl, starý Babic. Jen co přišel blíž, poznal, že to je ovce. - Co jsi provedl, Valente, volal už zdaleka, když poznal ovečku - bílé jehňátko. - Pojďte blíž, - zavolal Valent. Bača pospíchal. - Co se s ní stalo? Šla pít, tak, jak chodívala. Ale víte, jaká byla. Jak druhé pily nahoře, ona šla dolů, jak ty pily níže, ona šla výš. Zatoulala se k výmolu. Možná uklouzla, možná se podemletý břeh pod ní probořil, spadla do vody. Zabečela a tu jsem přiskočil. Buro byl šikovnější. Skočil do vody a vytáhl ji. Ale což, bylo po ní. - Hm, hm, - kroutil hlavou bača. - Ale snad dědo, i utonulá... - Možná... - přikývl bača, - když byla tak zvláštní. Bílá jako mléko. Hm... a to právě, když nám ji pán daroval. - Daroval? - Tak se stalo. - A nač vám bude? - Uvidíš, synku, uvidíš. - Potom se bača posadil. Stáhl ovci a maso Valent zahrabal pod vysoký buk, co rostl uprostřed stráně. Tak, sem lišky nepřijdou a ovečku nevyhrabou. Kdo ví, jaké to bylo zvíře...

Bača se dal do práce. Kůži umyl a zamotal do hadry. A když dostatečně přeschla a změkla, připevnil na ni píšťalu předničku, kterou už tajně vyrobil. Vyřezal a vyzdobil. Ale neříkal nic, pro koho ty dudy budou, ani proč je tak pozorně zkouší. Jen jednou uprostřed června zavolal na Valenta, když bral dědovy dudy z police: - Valente! - Co je, dědo? - Pojď sem! - Valent vyšel. Děd držel v rukou nové dudy. Valentovy oči zajiskřily, neboť si domyslel, co chce děda s dudami. - Podívej a vyzkoušej! To jsem ti udělal, abys nezapomněl, že jsi měl dědu, co tě na rukou nosil a vychoval, když jsi nepoznal otce ani matku. - Valent vzal dudy a stál, nevěda, co by měl udělat. Cítil, že by měl dědovi poděkovat, zavděčit se, ale nevěděl najednou jak. A že nevěděl, tak si jen přisedl těsně k dědovi a mlčel. Až po chvíli začal: - Dědoušku, děkuji vám za tyto dudy. Že jste mě vychoval, zaopatřím vás ve vašem stáří, jako bych byl otce i matku zaopatřil.

Jakýsi bázlivý večer se snesl na hory. Vyplul měsíc a stromy stály, jako by byly ze skla. Ovce spaly a ani jedna nezabečela. Ba i žbluňkání potoka se v tichosti ztratilo. Takové večery měl Valent rád. A toho večera vzal nové dudy, sedl si pod buk, kde byla zahrabaná ovce, nafoukal měch. Na huku spustil vrchnáček, aby zvuk trochu přidusil, a přejel prstem po dírkách. Dudy se rozhučely jako varhany. Dúúú... neslo se lesem a v tom hukotu se třásla zádumčivá nota. Kdo ví, kde se vzala. Byly noty, které Valent poznal od dědy, ale tyto nikdy děda nezpíval ani nezahrál. To se mu zrovna teď kdesi u srdce zrodilo a vyrostlo. Tak, a vinula se melodie horou, že jsi stěží rozpoznal, kde přestává píseň a začíná les. Jak si tak milý Valent vyhrává, jakoby najednou na lučině cosi: hop, hop... Skáče, poskakuje, vrtí se, ale Valentovi se zdá, že to ani nohy nemá, jen se kdesi nad zemí vznáší jako malý obláček. Zpočátku nevěděl, co to je, až když se to dostalo k němu blíž doprostřed louky, poznal, že je to dívka. - Bezpochyby lesní žínka, - blesklo mu hlavou. A div, nepřepadl ho ani nejmenší strach. Naopak, když viděl, jak si děva bezstarostně poskakuje, dostal veselou náladu. Zahnal smutné noty, kterými žínku vylákal a začal vesele gajdovat. Hlasy vyrážely z dírek jako malé jiskry. Jeden vyšší, druhý nižší, ten se zatřásl mezi prsty, onen se udusil v polovině, ale dohromady to byl divný, předivný tanec, co teď Valent vyhrával a žínka tancovala. Když už mu prsty tuhly křečí, žínka zmizela, jak přišla. Ale další večer přišly dvě a potřetí se se jich sešel celý houf. Možná všechny, co v tomto lese žily. Valent se jich nebál ani trochu a vyhrával jim o sto šest.

Toho večera, snad byla svatojánská noc, když přestal hrát, vytratily se žínky tak, jako se vytrácely. Jen jedna zůstala. Stojí na louce, jakoby nevěděla, kam se podít. Potom najednou se obrátila k Valentovi. Pomalu cupitala k němu. Už ji Valent zřetelně rozpoznává, vidí jí do tváře. Na hlavě má drobnou korunku. - Gajdoši, gajdoši...! zavolala, když přišla docela blízko. - Valent mi říkají, - pověděl jí své jméno. - A ty jsi čí? - Já jsem Královnička, - řekla žínka a její řeč zněla jako zpěv. - Tak? Nu, Královničko, co mi chceš? - Jsi dobrý gajdoš, Valente, a znamenitě jsi nám vyhrával. Já i mé sestry tě musíme jen chválit. Škoda, že příští rok už se nesejdeme. Dlouho se už tak bavit nebudeme, vždyť kdo ví, kdy se zase takový člověk narodí, co by měl takové dudy, jako ty. - Valent nemluvil, jen poslouchal, co žínka povídá. A ta, jakoby tu ani Valent nebyl. Hleděla kamsi do nebe a mluvila víc k sobě než k Valentovi. Až teď se vzpamatovala. - Za to, žes nám tak vesele hrál, dám ti píšťalu-předničku, abys měl dudy jak se patří. Nerozeznáš ji od té, co máš, ale jak nafoukneš měch, prsty nasadíš na dírky a piskor se rozkvičí, potom uvidíš, jaké tajemství dudy ukrývají - Valent ani nevěděl, jak mu zmizely dudy zpod paže. Vzpamatoval se, až když Královnička zmizela. Ale nevzal dudy do ruky. Jaksi se jich bál. Až na třetí či čtvrtý večer je sebral a sedl si pod buk. A hrál. Lesní žínky opravdu nepřišly a Valent nevěděl, zda královnička mluvila pravdu, neboď dudy hrály jako jindy a Valent nepocítil změnu v jejich zvonící a zpívající řeči.

Taková byla tehdy doba, že byli na světě páni a poddaní. Pánovi bylo jak bylo, ale poddanému jenom zle bývalo. Málokdo se narodil v tak šťastný den, že by si byl pochvaloval, i když i takoví páni se našli, co s poddanými zacházeli lépe. Ale poddaný, co se dostal pod takového pána, jako byl pán Tobiáš ze Žakýlu, ej, opravdu, ten málo dobrého na světě zažil. Když se nálada pána Tobíáše v dobré obracela, tu to ještě ušlo, ale když se zle vyspal, měly hole drábů práci celé dny a noci. Za takových podmínek, kdy ve dne musel sedlák dřít na panském a v noci na svém, kde byla veselost? Málo jí lidé poznali, zato víc pláče a bolesti. Radost a veselí ulítly jako ptáče. A když se radost přiblížila, jen bázlivě poletovala v dědině a jen na chviličku poutírala slzy a starosti z tváří poddaných. Valent z Babicovy salaše byl věru jako to ptáče. Když přišel, sešli se lidé potajnu tu i tam, ve světnici, v poli nebo v lese, a Valent hrál. A tu ti lidé cítili, jak z nich starosti padají. Jako by se nořili do teplé vody. Ulehčilo se jim a zapomněli. Mladí si zatancovali, staří zazpívali, dědové poutírali zaslzené oči a usmáli se, neboť Valentovy dudy nikoho smutnit nenechaly. Tak se stalo, že se z úst do úst, od ucha k uchu šířila zvěst, jakého muzikanta poddaní pána Tobiáše mají. A když se chvály o Valentovi šířily, nemohlo být jinak, než že nejednou pro něj přišli až z páté dědiny. Tak, opravdu... Jeden ho přišel pozvat na svatbu, jiný zas na posvícení, další zas k jánským ohňům... A den ode dne víc a víc vesnic vědělo o hudci Valentovi. Věděli, věděli, ale jeden přece o něm nevěděl. Pán Tobiáš ze Žakýlu.

Byla svatba a jak se dalo, tak se hostilo. A když se pohostilo, také se zazpívalo, a když se zazpívalo, nohy by musely být ze dřeva, aby se nepustily do tance. A že tu hrál hudec Valent z Babicova salaše pána Tobiáše, bylo lidem veselo tak, jako jim bývalo vždy, když když se rozezpívaly Valentovy dudy. A tu, kde se vzal, tu se vzal pán Tobiáš. Ech, a v čertovské kůži. Bodejť, vždyť se mu nepodařilo ukořistit nic ze štiavnické zlaté fůry. Vzteklý vrazil do světnice s třemi čtyřmi dráby a řve: - Tedy tak, sedláčiska, chrapouni daremní? Zpívat a bavit se jak velkomožní páni? Zítra se budete motat po poli jak dřevění! Což vám patří zábava? Já vám dám zábavy! Chlapi, řežte! - zařval na dráby. A ti opravdu nelenili. Chlapiska byla jen na to chovaná v zámku a vypasená byla jako medvědi. Začali tlouct hlava-nehlava. - Hoho, muzikante, neutíkej. Teď nám zahraješ do tance! - A vlekl ho k pánu Tobiášovi. Pán Tobiáš se rozkročil a podepřel si rukama boky. Praví: - A ty jsi odkud? Ty nejsi z dědiny! - Já jsem, prosím, Valent z Babicovy salaše velkomožného pána, - řekl pokorně.

Pán Tobiáš se trochu zarazil. Chvíli stál a mlčel, díval se na mladíka a jeho nástroj a potom povídal mírněji: - Teda to jsi ty? Vím, vím, chlapče... A jaký ty jsi proslulý muzikant, že po svatbách vyhráváš? Nu, dobře, když můžeš sedlákům vyhrávat, proč bys i pánům nezahrál? Vemte ho s sebou! - zavolal na pandury, kteří už skončili práci, neboť v světnici nebylo živé duše.

Večer bylo na hradě týnom-tánom. Veselil se pán Tobiáš, veselili se jeho kamarádi. Víno teklo proudem a páni si připíjeli, smáli se a výskali od radosti. Tu přišel pánu Tobiášovi na mysl Valent. Hned ho dal přivést. Vylekaný Valent sotva stál na nohou. Vždyť jeho oči ještě takový svět neviděly. A když oči neviděly, tím míň nohy chodily po kobercích, že měl sto chutí vyzout krbce, protože se neopovažoval na ně stoupnout. Nestačil se dodivit, neboť k němu skočil pán Tobiáš a zakřičel: - Sedni si a hrej, sto kulí do čerta! - natřásal se před Valentem jak starý medvěd. Bylo mu lehko vyzpěvovat a tancovat, těžší bylo Valentovi hrát. Od strachu a leknutí sotva rozpoznal přednici od dýcháku a jen tak, že nestrčil malou trubku přednice do úst. Horko-těžko našel dýchák a nafoukal měchy. Páni přestali tancovat a obstoupili mladého dudáka. Bylo jich deset, samí chlapi a samí páni z okolních zámků. Stáli a čekali, co bude.Valent stiskl paží měch a nasadil prsty na dírky.

Ale co to? Ticho. Ani huk nezahučí, ani piskor se neozve, třebaže Valent čím dál, tím mocněji fouká a paží mačká měch. Dudy by měly hučet, až by se zdi třásly. Ale dudy jakoby byly oněměly. Přebírá Valent prsty po dírkách, ale píšťaly nevydají hlásku. Pán Tobiáš rudne, když vidí, jak se Valent nadouvá, a nemůže z dud zaboha hlasu dostat. - Hrej, gajdoši, hrej! - vřískají kamarádi. - Ale gajdoš nehraje. Pokouší se, ale dudy jsou němé. - Co je s tebou? - vřeští pán Tobiáš, - slyšel jsem, jak jsi vyhrával na svatbě! Tak hrej i mně! - Nejde to, vaše milosti, nejde to! - Šeptá bezmocný Valent a jen tak-tak, že se nerozpláče. - Jak nejde? Nafoukni dudy a hrej, nebo ti zahraju já! - vříská pán Tobiáš. Zkoušel Valent ještě jednou, ale dudy jakoby nikdy nebyly bývaly dudami. Mlčely jako začarované. - Nechceš? - rozčiloval se Tobiáš a začal hledat karabáč. A když mu ho jeden z drábů podal, začal nemilosrdně Valenta mydlit. Ale nástroj se ani potom nerozezvučel. - Zavřít ho! - Křičel pán Tobiáš, - šibeničníka! Zítra si ještě porozprávíme! - Tak odvedli drábi Valenta a uvrhli ho do hluboké, studené a vlhké věže Žakýlského zámku.

Tak Valent seděl a plakal. Ano, možná by to byl u pána vyhrál, i dědovi by ulehčil, kdyby... Ano, kdyby dudy byly hrály... Ale proč nehrály? Valent mudroval, ale nemohl na to přijít. Či snad opravdu nehrají? Ale co, nepřišlo mu zatěžko nafoukat měch a sotva paži přitiskl, ozval se hluboký hlas huků. Rychle dudy odložil. Mohli by ho slyšet a vytáhnout ven. I když byl ve tmě a hluboko pod zemí, cítil se zde bezpečněji než před pánem Tobiášem. Teď chápal, jaké to je, být poddaným. Viděl, proč jsou ti lidé z dědiny tak smutní a zaražení, a proč jim jeho hudba otvírá ústa a srdce, jako když hladovému podáš kus chleba. A v tomto přemítání i pozapomněl, co ho čeká.

Ale Valent se velice podivil, když ho ráno beze všeho pustili. Pravda, nemohl vědět, že je v tomto kraji i král. Nikdo o něm neslyšel. A že tím králem je spravedlivý Matyáš, to už opravdu vědět nemohl. Nu a když to nevěděl, nepřestával se Valent divit, že kráčí lesem a je svobodný. Ale je to pravda, už slyší štěkot dědových psů. Milý hudec přeskočil potok a kráčel vrchem k salaši. A když ho spatřili psi, rozběhli se mu naproti. A tu ho uviděl i děd.