MALÝ NETOPÝR

Byl jednou jeden malý netopýr Robert. Měl křídla bez peří, která se podobala pošťácké peleríně a žil se svými sedmi bratříčky v hodinách na věži. V noci netopýrci létali tak tichounce, aby neprobudili ani myšku a trošku pomáhali tikat hodinám tik-tak, tik-tak.

Ráno se vrátili do věže, ustlali si jedno ouško pod sebe. Druhým ouškem se přikrývali, zamhouřili oči a kolečka starých hodin jim hrály ukolébavku, dokud neusnuli. Spali a viseli zavěšení vzhůru nožkama na dřevěných trámech, a to jen proto, že netopýři nemají rádi během spaní ustláno vysoko pod hlavou.

+19

Jenže malý netopýr Robert obvykle nespal. Kdoví proč? Možná proto, že si neuměl pořádně ustlat a možná proto, že nataženými oušky slyšel, jak se ve školce pod věží smějí a zpívají děti.

- Když nemusejí spát ráno děti, nemusím ani já, - říkal si ten malý hloupý netopýr, protože si myslel, že děti v noci létají jako netopýři, pomáhají tikat hodinám, nebo alespoň hvězdám mrkat.

Jenže každé dítě si večer lehne do postýlky, mrkne na hvězdu, hvězda na něj (a to ještě nesmí být oblačno), párkrát zopakuje po hodinách tik-tak, tik-tak a už spí sladce jak... no, jak sedm bratříčků netopýra Roberta v pravé poledne.

Ráno děti vstávaly s tvářemi růžovými a plnými smíchu, těšily se, že svítí sluníčko a že půjdou ze školky na procházku, nemohly se dočkat, než je mámy obléknou a vezmou za ruku a na ulici vesele poskakovaly.

A netopýr Robert se motal nevyspalý mezi hodinovými ručičkami na věži a zespodu vypadala jeho malá postava na ciferníku jako nějaká zbytečná číslice. V noci byl od nevyspání malátný, uši mu plandaly mezi koleny a slabým hláskem opakoval napřeskáčku tak-tik, nebo, což je ještě horší - kit - kat, vypadalo to jakoby škytal.

Až se mu nejednou povedlo poplést staré věžní hodiny dočista. Jednou nevěděly, jestli mají tikat: kit-kat, nebo kat-kit, jestli jít dopředu, nebo zpátky, nebo na procházku s dětmi. Zamotala se jim od toho hlava a zastavily se.

Rozbité hodiny popletly všechny. Obchody pak zůstávaly zavřené, lidé chodili pozdě do práce, divili se, co se děje se starými hodinami. - Možná nám stojí věž nakřivo, - říkali si, ale nebyla to pravda.

Ani vlaky nejezdily správně, kola se jim točila opačně a nikoho neodvezly tam, kam si koupil jízdenku. Františka, který cestoval k babičce, odvezly ke kmotře a Benedikta neodvezly vůbec, protože se zpozdil.

Nejhorší však bylo, že děti zůstávaly ve školce až do tmy, neboť pro ně nikdo nechodil. Seděly v kabátech a dívaly se na dveře, dokud se hodinové ručičky nepohly o kus dál.

A všechna ta nedorozumění a nepříjemnosti se děly jen kvůli malému netopýru Robertovi, který nerad spával.

Jednou v poledne, když věžní hodiny vzpažily ručičky na ciferníku tak, že se malý netopýr neuměl na nich nijak udržet, sletěl otevřeným oknem do školky a podivil se, když viděl děti lehat si k odpolednímu spánku.

- Jak jsou divné ty děti, - napadlo netopýra Roberta. - Uši mají tak malé, že se musí, chudinky, přikrývat dekou! Přišlo mu to tak vtipné, až se rozchichotal nahlas. Probudila se jedna holčička a posadila se na lehátku.

-Myš! - zakvičela holčička, když spatřila netopýra Roberta. A malý netopýr oněměl uražením. To je totiž ta nejhorší nadávka pro netopýra. Také jiné děti se vzbudily a křičely: Myš! Myš! - a malý netopýr létal kolem, celý zděšený.

Konečně našel otevřené okno a zastavil se až ve věži, ale i tam slyšel dětský křik, neboť netopýři mají citlivé uši. A tak si tedy křídly omotal hlavu a čekal, než se děti utiší, až usnul.

Zdálo se mu, že mu narostl ocásek, ale ne šedivý a holý, jaký mívají myšky, ale s hedvábnými stužkami, stejnými, jako má papírový drak, a že si ho měsíc pouští na stříbrné nitce v nočním vánku. Takovém lehounkém, jaký rozproudí jen netopýří křídlo.

- Spát je přece jen dobře, - pomyslel si malý netopýr v polospánku a obrátil se na druhou stranu. Spal sladce a spalo i sedm bratříčků netopýra Roberta. Protože – je to tak - netopýři musí ve dne spát.