Dlouho bloudil Honza horem dolem, lidí se vyptával, ale nikdo nevěděl, kde vítr bydlí. Až na jednom vršku – vida – babička sedí. Ještě Honza ani otázku nedopověděl a ona už hlavičkou pokyvuje a rukou ukazuje do dálky. „Tam v tu stranu, na třetím vrchu je větrova chaloupka.“
A opravdu – na třetím vrchu Honza chaloupku našel. Ale jakou! Roztrhanou, děravou, okny a dveřmi jen to fučí. „Rozfoukal jsi mi mouku, větře. Vrať mi ji!“ spustil Honza zhurta. „To už neshledáme,“ směje se vítr. „Ale dám ti za ni šátek. Když ho prostřeš a řekneš: „Poroučím!“, objeví se na něm všechno, nač budeš mít chuť.“
Honza poděkoval a vesele obrátil domů. Cestou se zastavil na nocleh v jedné hospodě. A hned šátek na stůl a volá: „Poroučím!“ To bylo dobrot! Honza se nestačil olizovat. Ale hospodská ten div viděla.
A toť se ví – zachtělo se jí toho divotvorného šátku. Honza spí jako dudek a zatím se hospodská tiše krade do světnice a Honzův kouzelný šátek vyměňuje za jiný, podobný – ale docela obyčejný.
Slavně jde Honza domů. „Táto, mámo, podívejte se, co mi tal vítr za mouku!“ Nedočkavě rozkládá šátek a volá: „Poroučím!“ Ale šátek nic, neposlouchá ani na druhé, ani na třetí zavolání. Suchá kůrka se na něm neobjevila, natož nějaká hostina. Máma se směje, táta je celý zaražený. A Honza běží zpátky k větru.
Nestačí ti, cos dostal, nespokojenče?“ diví se vítr. Honza vrtí hlavou: „Nestačí, málo toho bylo, přidej!“ Tak mu vítr dal beránka. Povídá: „Křikneš-li na něj: „Zaklep se!“, budou z něho padat dukáty.“ Honzovi zasvítily oči, tak tak, že nezapomněl poděkovat.
A na nocleh zase rovnou do té hospody. Hned postavil beránka na stůl a volá: „Zaklep se!“ Než se nadál – na stole kupa dukátů. Hospodské to neušlo – však už Honzu hlídala.
Časně ráno, ještě než slunce vyšlo, zahnala kouzelného beránka do své ohrádky a Honzovi podstrčila jiného beránka, na vlas podobného, ale docela obyčejného.
Honza běží domů, jen se třese, aby napravil tu ostudu se šátkem. Jenomže – doma bylo zase ouvej. Ať Honza křičel, jak křičel, z beránka nevypadl ani groš, natož dukáty. Tohle bylo na mámu už trochu mnoho. Popadla zase to své koště a žene Honzu ze stavené.
Co mu zbývalo? Do třetice se pustil k větru a plačky si mu stěžuje. A vítr na to? „Naposledy ti dám tuhle hůlku. Řekneš-li: „Mrskej!“, hůlka vyplatí, koho budeš chtít.“ Honza se vděčně poklonil a hupky na cestu domů.
Na noclehu povídá té hospodské: „Osobo, tu hůlku mi přes noc dobře opatrujte!“ Hospodská slibuje – inu, jakpak ne! - ale v duchu už se těší, že i hůlka bude její.
A v noci honem hůlku prohlíží, okukuje ji ze všech stran, jaké že je to tentokrát kouzlo. Ale Honza nebyl tak hloupý. Nespal, jen se tak dělal. Připlížil se, aby hostinská nevěděla, a najednou křikl: „Mrskej!“
To byla mela! Po všech koutech honila hůlka hospodskou, a ta s pláčem Honzu odprošovala a honem vracela beránka i šátek. Nakonec se Honza nad potrestanou zlodějkou smiloval a křikl: „Dost!“ Pak sebral, co mu patřilo, a ještě při měsíčku se pustil domů.
Teď se Honzovi šlapalo domů teprv vesele. To budou táta s mámou koukat! Tentokrát se mu nevysmějí, ani ho nevyženou. Honza se rodné chalupy dočkat nemůže.
Však bylo taky doma radosti! Na stole se objevila vzácná jídla, a z beránka dukáty jen pršely. Kdo by byl řekl, co ten Honza dokáže!
Začali si ho vážit lidé široko daleko. To pro jeho dobrotu. O tátu i o mámu se postaral, pomáhal lidem v nouzi a každou nespravedlnost hůlkou potrestal. Nakonec se i oženil a žije se mu dobře. Inu, proč ne? Však je mu to přáno!
Konec.
y
