y
Hrnečku vař
V jedné vsi žila chudá vdova se svou dcerou. Měly jen starou chalupu s roztrhanou střechou a několik slepic. Vdova chodila do lesa na dříví a na jahody a na polích sbírala na podzim klásky; dcera nosila do města vejce na prodej.
Jednou v létě matka trochu onemocněla a do lesa na jahody musila dcera, aby měly co jíst. Vzala hrnec, kus černého chleba a šla.
Když nasbírala jahod plný hrnec, přišla v lese ke studánce. Sedla si, vyndala z kapsy zástěry chléb a začala obědvat. Bylo právě poledne.
Najednou se tu objevila nějaká stará žena s hrnečkem v ruce; vypadala jako žebračka. „Ach, má zlatá panenko,“ povídala, „já bych tak jedla! Od včerejšího rána jsem neměla v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?“
„Pročpak ne,“ řekla dívka. „Dám vám ho třeba celý, však já domů dojdu. Jen aby vám nebyl moc tvrdý.“ A dala jí celý svůj oběd.
„Zaplať Pán Bůh, má zlatá panenko. A když jsi tak hodná, dám ti tenhle hrneček. Když ho doma postavíš na stůl a řekneš: Hrnečku, vař! – navaří ti tolik kaše, kolik budeš chtít. A když budeš mít kaše dost, řekneš: Hrnečku, dost! – a hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říct!“ Podala jí ten hrneček –
– a najednou se ztratila; dívka ani nevěděla kam.
Když přišla domů, povídala matce, co se jí v lese přihodilo, a protože chtěla vědět, jestli ji ta žebračka neobelhala, postavila hrneček na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!“
V hrnečku se hned začala ode dna kaše vařit a bylo jí pořád víc a víc, za chviličku byl hrneček plný.
„Hrnečku, dost!“ řekla dcera a hrneček přestal vařit.
Hned si obě sedly a s chutí jedly; kaše byla jako mandle.
Když se najedly, vzala dcera do košíku několik vajec a nesla je do města. Ale musila s nimi na trhu dlouho sedět, dávali jí za ně málo; teprve večer je prodala.
Doma se jí matka nemohla dočkat; už se jí taky chtělo jíst, zas měla na kaši chuť. Vzala tedy hrneček, postavila ho na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!“
Kaše se hned začala v hrnečku vařit, sotva se matka otočila, byl už plný. „Musím si dojít pro misku a pro lžíci,“ řekla si matka a šla pro to do komory.
Ale když se vrátila, zůstala stát jako omráčená; kaše se valila z hrnečku na stůl, se stolu na lavici a s lavice na zem; matka zapomněla, co má říct, aby hrneček přestal vařit.
Přiskočila a přikryla hrneček miskou; myslila, že tím kaši zastaví.
Ale miska spadla na zem a rozbila se, a kaše se hrnula neustále jako povodeň.
Už jí bylo ve světnici tolik, že matka musila utéci do síně; lomila rukama a bědovala: „Co to ta nešťastná holka přinesla, hned jsem si myslila, že to nebude nic dobrého!“
Za chvilku tekla kaše ze světnice přes práh do síně a pořád jí bylo víc a víc.
Matka už nevěděla úzkostí kudy kam; vylezla si na půdu a pořád naříkala, co to ta její nešťastná dcera přinesla.
A kaše bylo pořád víc a víc, a netrvalo dlouho, valila se jako mračno dveřmi i oknem na náves.
A kdo ví, jak by to bylo dopadlo, kdyby se byla na štěstí dcera nevrátila a nekřikla: „Hrnečku, dost!“
Ale na návsi byl už takový kopec kaše, že sedláci nemohli tudy projet, když se večer vraceli domů z roboty.
Musili se skrze tu kaši na druhou stranu prokousat.
