y
Janko a tátoš (létající kůň)
Za dávných časů žil chudobný muž se ženou. Dlouho je trápilo, že nemají děti. Až jednou se jim přece jen narodil pěkný synáček. Protože byli velice chudobní, nikdo jim nechtěl jít za kmotra, jen starý žebrák. Brzy se s nimi starý žebrák rozloučil a víc ho neviděli.
Janko rostl jako z vody. Když už byl z něho statný šohaj, zachtělo se mu jít do světa. Tu zastavil před jejich chaloupkou stařec s bujným koníkem a ptá se: „Nekoupili byste koně? Dám ho lacino, za pětník!“ Janko si pomyslel, že by se mu koník hodil. Dal stařečkovi pětník, který kdysi dostal od kmotra, a vydal se s koníkem do světa.
Sotvaže vyjeli za vesnici, koník se vzepnul jako tátoš a letěli nad horami a dolinami. Janko se ani divit nestačil. Tu najednou uviděl na zemi zlatou podkovu. „Mám ji vzít?“ „Jak ji vezmeš, dobře nebude, jak ji nevezmeš, bude ještě hůř.“ odpověděl tátoš. Janko ji zvedl a letěli dál. Po chvíli uviděl Janko na zemi zlaté péro a později zlatý vlas a zase letěli dál, až zastavili před zlatým zámkem.
V zámku dostal Janko dobrou službu. Dali mu poklízet panské koně. Každý večer vytáhl zlatou podkovu a ta mu pěkně svítila. Jeho koně byli den ode dne krásnější a ještě i svíčky ušetřil. Ale ostatním sluhům se to nelíbilo. Jednou zahlédli, jak mu svítí zlatá podkova. Rozradostnění hned oznámili králi, co viděli.
„Tu podkovu znám – a dobře poznám i koně, kterému upadla,“ křičel na Janka rozhněvaný král. „Jak mi nepřivedeš koně, kterému patří tato podkova, dám tě utratit!“
Janko nic neřekl, ale jak přišel do konírny, začal naříkat. Jak tak hořekoval, přišel tátoš a Janko mu všechno vyrozprávěl. „Neboj se nic,“ praví koník, „jen si vyžádej víc sena a obroku a dobře mě nakrm a zítra pojedeme.“
Druhý den sedl Janko na tátoše a ten ho zanesl daleko za moře k zámku, kde bydlela stará ježibaba. V její maštali byl přivázán kůň, kterého ukradla králi. V poledne, když se ježibaba bavila v zahradě, odvázal Janko zlatého koně, sedl na tátoše a už letěli. Vtom ježibabu oslnil lesk zlatého koně. Nemeškala ani chvilku a už letěla za nimi. Ale tátoš byl rychlejší a jedním dechem přeletěl až za moře. A tam ježibaba už moc neměla.
Janko dál dobře koně opatroval. Aby ušetřil svíčky, svítil si zlatým pérem. Ale nepřející sluhové to opět vyslídili a nešťastný Janko musel jít hledat zlatého ptáka, z něhož bylo to zlaté pero. „Však už se tolik netrap! Co mohu, pomohu,“ potěšil zarmouceného Janka tátoš a zaletěl s ním k ježibabě. Zatímco ježibaba dřímala, Janko jí klícku se zlatým ptákem nepozorovaně sebral a ještě včas stihl s tátošem uletět.
Janko se vrátil do maštale, vytáhl zlatý vlas a jím si svítil. Když se to král dověděl, velice se rozhněval, neboť to byl vlas jeho zlatovlasé snoubenky. Nešťastný Janko musel jít hledat zlatovlasou pannu. Už byla tma, když ho tátoš dovezl před ježibabin zámek. Janko udělal všechno, jak mu tátošík přikázal: potichoučku otevřel komnatu, v níž se jako slunce zatřpytila zlatá panna. Vysedli spolu na tátoše, a když letěli ježibabě okolo oken, Janko zavolal: „Babo, babo, ježibabo, nesu ti pryč zlatou pannu!“ Jak to ježibaba uslyšela, strašně zaklela a rozpustila se na kolomaz.
Potěšený král chtěl, aby se zlatá panna za něj provdala. Ale ta prohlásila, že jen za toho půjde, kdo ji vysvobodil. Král víc nepotřeboval. v hněvu odsoudil Janka na smrt. Janko naříkal, plakal, a upokojil se až tehdy, když mu tátoš poradil, co má dělat. Na druhý den řekl králi: „Když je to tak, že musím umřít, uvařte mě v mléku a dovolte mi, aby můj koník stál při mě.“ A tak se i stalo. Když Janka pouštěli do vřícího mléka, tátoš vdechl do sebe všechnu horkost z mléka. Janko se okoupal v mléku a stal se třikrát krásnějším než byl.
Když to král viděl, chtěl se stát i on tak pěkným jako Janko. Rozkázal mu, aby vylezl z kotle a sám rychle skočil do mléka. Ale tu tátoš vydechl horkost zpět do mléka, mléko začalo vařit a král se uvařil.
Kdo byl šťastnější než Janko a zlatá panna. Vystrojili velkou svatbu a Janka zvolili za krále. Od těch dob mu bylo dobře a s ním i jeho rodičům a tátošíkovi.
