Jednou všichni tři přišli k velkému městu. Před branou potkali stařečka. Mikeš se ho ptal, co tu nového. Dědeček pověděl, že zdejšího krále potkalo veliké neštěstí. Měl tři dcery, a jak některá dosáhla osmnácti let, tajemně zmizela. Kdo by je našel, toho čeká veliká odměna.
Král tři vandrovní vlídně přijal. Slíbil, že ten, kdo mu dcery přivede zpátky, dostane jednu z nich za ženu a k tomu půl království. Pak poručil, aby se jim dalo peněz, co budou potřebovat. Chasníci králi poděkovali a vydali se na cestu.
Dlouho chodili světem, až přišli do hlubokého lesa. Cesta se jim ztratila a naši tři vandrovní zabloudili. Byli již velmi unaveni a hladovi, když večer našli jeskyni.
K svému údivu shledali, že je pro všechny tři připraveno jídlo, pití i nocleh. Nedali se pobízet, udělali si pohodlí a pustili se do jídla. Mikeš měl jen obavy, aby to nebyla loupežnická peleš a rota je nepřepadla. Ale přečkali noc pokojně.
Druhý den šel Mikeš s Kubou na lov. Bobeš zůstal doma a měl připravit vodu a dříví na oheň. Když se oba kamarádi vrátili s úlovkem, našli Bobše ležet v bezvědomí. Když ho vzkřísili, pověděl vyhýbavě, že na něho přišly mrákoty.
Příští den bylo na Kubovi, aby opatřil domácnost. Ale vedlo se mu stejně jako včera Bobšovi. Kamarádi ho měli co křísit. Mikeš si umínil, že jejich mrákotám přijde na kloub.
Ráno Kuba s Bobšem odešli a Mikeš se pustil do práce. Když rozdělával oheň, objevil se znenadání ošklivý pidimužík v červeném plášti s dlouhou černou bradkou. Jeho malá, uhrančivá očka nevěštila nic dobrého. Ukazoval nahoru do komína, že tam visí uzené maso, a nabízel se Mikšovi, že mu podrží žebřík. Mikše hned napadlo, co se asi kamarádům stalo. Zhurta se na mužíčka obořil, ať se klidí.
Ten se k tomu neměl a do Mikše se pustil. Ale se zlou se potázal. Mikeš ho uchopil za vousy a tak jím o zeď smýkl, že mu celá jeho bradka zůstala v ruce. Mužík se rychle sebral se země, a zahroziv Mikešovi, ze sluje zmizel.
Když přišli kamarádi domů, velmi se podivili, že našli Mikše na nohou. Mikeš jim nadal falešníků a bab, takže jim nezbylo než přiznat, jak je mužíček vylákal na žebřík a pak shodil dolů. Mikeš se chtěl s nimi pro jejich neupřímnost rozejít, ale kamarádi ho uprosili, aby jich neopouštěl.
Zasedli k jídlu a Mikeš ukázal svým společníkům utrženou mužíkovou bradku. Aby ji urovnal, začal ji hladit. V tom se objevil pidimužík a prosil, aby toho nechal, že mu to působí velkou bolest. Mikeš slíbil, že ho trápit přestane, když mužík řekne, kam se poděly dcery sousedního krále. Mužíček se vymlouval, to že neví, ale jak Mikeš sáhl na vousy, hned obrátil. Královy dcery prý unesl drak a ukryl je zde pod slují. Mikeš poručil, aby ho pidimužík za drakem dovedl.
V sluji byla ukrutná díra, jejíhož dna nebylo možno dohlédnout. Pidimužík opatřil provaz a svědčil, zdali se dírou dostane na pevnou půdu, hodil napřed svou hůl. Teprve, když ji slyšel dopadnout, pustil se dolů. Prve však přikázal kamarádům, až smýkne provazem, aby ho vytáhli nahoru. Spouštěl se po provaze, pidimužík za ním.
Když se Mikeš dostal dolů, jak se podivil: kolem dokola viděl světlo a krásnou zahradu, v níž stál skvostný zámek. Od pidimužíka uslyšel, že v zámku přebývají dvě dcery královské, ale dřív že se k nim nedostane, dokud nezabije dva lvy a dvě saně, kteří hlídají u vrat. Mikeš myslil, že to snadno dokáže, mužíček ho však upozornil, že nejdříve musí šelmy oslepit.
Když přišli k zámku, Mikeš vyslovil na mužíkovu radu zaklínadlo: „Hoř, světýlko, hoř, zlé oči umoř!“ a v okamžení se oči krvežíznivých hlídačů zavřely. Mikeš šelmy ubil sedmicentovou holí a bez překážky se dostal do zámku.
Všechny pokoje byly skvostně zařízeny. V nejnádhernějším seděly na hedvábné lenošce dvě dívky a držely se kolem krku. Když viděly vcházet do pokoje člověka tak hezkého nemyslily jinak, než že to dobrý duch, a padly na kolena. Mikeš je vlídně vyzval, aby nechaly okolků a rychle s ním odešly.
Ta slova zněla dívkám jako nejsladší hudba. A bez dalšího ptaní kráčely za svým vysvoboditelem. Když přišli k provazu, vybídl je Mikeš, aby se ho jedna po druhé chytily, že je kamarádi vytáhnou nahoru. Sám že zůstane naposled. Zaškubal provazem a jeho společníci vytáhli první princeznu; tak to šlo i s druhou.
Když se chystal na cestu Mikeš, mužíček mu řekl: „Půjdeš-li nahoru, bude to tvá smrt. Tvoji kamarádi tě chtějí pustit s výšky, abys hlavu srazil. Jestliže mi nevěříš, uvaž na provaz hůl a přesvědčíš se.“ Mikeš Mužíčka poslechl, a když byla hůl téměř na pokraji, s rachotem se zřítila dolů na kamení. Mikeš viděl, že mužík nelhal. Více než ztráta svobody mrzela ho proradnost kamarádů.
Zhurta se zeptal pidimužíka, jak se nyní odtud dostane. „Není pro tebe vykoupení, jestliže nevysvobodíš také mne,“ pravil mužíček. „Já jsem nejmladší sestra oněch dvou dívek. Zaklel mě jeden čaroděj do pidimužíka a v této podobě musím zůstat tak dlouho, dokud se nenajde člověk, který by v moři utopil draka, v jehož podobě se čaroděj skrývá.“
„Jak ten zahyne, nabudu zase své dřívější podoby a všechny poklady v zámku budou moje. Zde rozlom ten prsten a vezmi si jeho polovinu! Mne potom poznáš podle druhé půle prstenu.“
Mužíček Mikšovi ještě poradil, co má činit dál. Rozloučili se a Mikeš šel do zámku. Tam našel sud masa. Hodil si jej na rameno a s holí v ruce se schoval za sloupem.
Netrvalo dlouho a drak se připlazil s ukrutným chřestotem a řvaním. Jak se přiblížil, Mikeš vyskočil a sedl mu na hřbet.
Tu se počal drak vzpouzet, a když se jezdec nedal shodit, vznesl se s ním do povětří. Mikeš mu dal kus masa a krmil ho tak dlouho, až byl sud prázdný.
V tom spatřil pod sebou moře a prázdný sud do něho shodil. Odříkal zaklínadlo: „Hoř, světýlko, hoř, zlé oči umoř!“ a drak rázem oslepl. Mikeš ho pobídl, aby se spustil dolů, že mu tam žrádlo spadlo. Oslepený drak hltavě vletěl do vody a Mikeš ho železnou holí tak udeřil, že drak omráčen utonul.
V prázdném sudu se pak Mikeš dostal na břeh a šel zpátky cestou, kterou s ním drak letěl.
Zatím se Kuba a Bobeš umluvili a pohrozili princeznám smrtí, jestliže neřeknou otci, že oni jsou jejich zachránci. Mikše se nebáli, protože ho měli za mrtvého. Drahé kamení, jimiž byly princezny ozdobeny, cestou prodali, bohatě se vystrojili, a tak s princeznami předstoupili před krále.
Král měl nevýslovnou radost, když dcery spatřil. Jejich vysvoboditele prohlásil za své syny a přál si, aby se hned slavily svatby. Princezny však nechtěly přivolit dříve než za rok a den a na tom zůstalo. Když se král ptal po Mikšovi, řekli mu jeho zrádní přátelé, že šel hledat třetí princeznu.
Jak rok míjel, ušel Mikeš hezký kus světa. Jednoho dne přibyl do krajiny, která se mu zdála povědomá, a uviděl zámek, který patřil nejmladší z králových dcer. Utrmácen vstoupil do hospody. Když se najedl a napil, ptal se krčmáře, co je tu nového.
„To je tu nového,“ odvětil krčmář, „že v našem zámku již nestraší. Co v něm strašilo, ani nevíme, ale po dlouhá léta nesměl nikdo do něho vejít, jinak to byla jeho smrt. Každý se mu zdaleka vyhýbal, a tak po čase všechno kolem zpustlo.“
„Před nedávnem se rozneslo, že se tam usídlila krásná paní; odkud přišla, nikdo neví. Paní je vždy smutná a nikam nechodí; kolik ženichů tam již bylo, ale ona je všechny odbyla.“
„Že mě neodbude,“ řekl Mikeš, který si hned pomyslil, kdo ta paní asi je. Vzal půl prstenu, hodil jej do poháru, dolil vínem a hostinskému podal. „Dones víno do zámku krásné paní a řekni, aby je vypila na mé zdraví!“ Krčmář vzal pohár a šel do zámku.
Než uplynula hodina, stál před hospodou nádherný kočár a z něho vyskočila překrásná dívka. Byla to nejmladší dcera, zakletá dříve v pidimužíka. Radostně se objala s Mikšem, na něhož tak dlouho čekala.
Druhý den byly veselé hody a svatba. Mikšovi se radostí hlava točila, když pohleděl na svou krásnou manželku.
Po svatbě jel Mikeš se svou manželkou ke starému otci. A byl právě čas. Když přijeli do hlavního města, slyšeli po ulicích radostné jásání; hudba hrála a celý zámek byl ozdoben květinami. Ptali se, co to znamená, a lidé jim pověděli, že se chystá sňatek obou dcer králových se dvěma tovaryši, kteří je vysvobodili.
Manželé pospíšili do zámku. Ženichové leknutím div do mdlob nepadli, když Mikeš s nejmladší princeznou do dveří vstoupil. „To je můj vysvoboditel a manžel,“ pravila princezna, když se z náručí otce a sester vyvinula.
„On je i naším vysvoboditelem, a nikoliv tito podvodníci,“ zvolaly nyní druhé princezny. Falešní ženichové nepochybovali, jak by to s nimi dopadlo. Ani se s nikým nerozloučili a vzali do zaječích.
y
