Úspěchy Edíka Baletky těžce nesl Lojza Krupica. Chtěl se Edíkovi vyrovnat a překonat ho v počtu nastřílených gólů. – Počkej, však já ti ukážu, – řekl si jednou jen tak pro sebe a začal kout plány.
Brzy se ukázal na hřišti v parádním úboru. Kamarádi ho skoro nepoznali. Měl obuté nové trampky, na lýtkách pruhované chrániče, červené trenýrky a na tričku se skvěl nápis REAL. Ale vše bylo málo platné. Lojza zůstal nejslabším hráčem. Kdyby se nebylo hrálo s jeho míčem, byli by ho spoluhráči dávno vyřadili ze hry.
První neúspěch Lojzu neodradil. Někde slyšel, že výkon fotbalisty závisí na tom, co fotbalista jí. Byl přesvědčený, že hodně gólů dá tehdy, když se nají nějakých dobrot. Hned se rozhodl, že to zkusí s bonbóny. Jeden sáček jich snědl před zápasem a z druhého sáčku se posilňoval dál v době hry. Ale na góĺ neměl štěstí ani tak. Jednou byl v tak výhodném postavení, ale bonbón mu zaskřípal mezi děravými zuby a v strašných bolestech branku vysoko přestřelil.
Zkusím to raději se zmrzlinou, – pomyslel si. Před nejbližším zápasem si dal několik velkých porcí. Věřil, že ho bude příjemně chladit. – Zatím, co se ostatní budou potit, uteču soupeři a gólů bude jako máku. – Houby utekl! Jen co začali hrát, Lojza dostal žaludeční křeče a zatímco ostatní hráli, kroutil se v bolestech pod vrbou.
– Že by třeba tu moc měl meloun? – Myslel si. – Je sladký a kulatý, jak se ho před zápasem najím, všechno se bude koulet přímo do branky. – Ale měli jste ho vidět! Lojza stál uprostřed hřiště jako nějaký soudek. Pohyboval se nemotorně jako slon na bicyklu. Všichni z něho mohli smíchem puknout.
Posměch a hanba Lojzu nezlomily. Začal to zkoušet jinak. Co kdyby nějak odstavil nejlepší hráče? Kdo bude potom králem střelců? Já! – V podvečer se setkal za domem s neoblíbeným rýpalem Berkem Kulifajem. Něco si mezi sebou dlouho šuškali. Nakonec Kulifaj s Lojzou souhlasil a strčil si do kapsy podávanou tabulku čokolády. – Dobře, dohodnuto!
Nejbližší zápas všechno prozradil. Kulifaj soustavně sledoval Edíka Baletku a podrážel mu nohy. Edík však pokaždé překážku hravě přeskočil. Jen jednou se opozdil. Zakopl o Kulifajovu nohu a ve vzduchu ztratil rovnováhu. Pružně však dopadl na zem u udělal kotrmelec. – Nic se nestalo, – uklidňoval usmívající se Edík rozpačitého Kulifaje.
Kulifaj si ještě podvakrát vysloužil čokoládu. Nasypal Edíkovi písek do bot, když je měl v poločase odložené. Jindy vytáhl král střelců z obuvi ostrý hřebík. Jen díky své rozvážnosti a obezřetnosti mohl střílet góly vesele dále.
Úlisný Lojza se přesvědčil, že na Edíka bude muset přece jen jinak. Rozhodl se, že i jemu nabídne čokoládu. Požádá ho, aby mu před brankou nahrával a sám už lehko dotáhne míč za čáru. Anebo odkoupí od něho návod na góly? To je ono! – Za co to prodáš, Edíku?
Edík Baletka nechtěl o penězích ani slyšet. Kdo to kdy viděl prodávat kamarádovi návod na góly? Nikdy neprodá! – Když bys však, Lojzo, chtěl, – nabídl mu řešení, – rád tě celému umění naučím. – Lojza zazářil a vděčně přislíbil, že se dobrovolně ve všem podřídí Edíkovu tréninku.
Tento týden měli chlapci vyučování odpoledne, mohli tedy začít hned druhý den ráno. Umyli se do pasu a přidali pět minut prostných cviků. – Předpažit, upažit, velel usilovně Edík a vůbec si nevšímal Lojzových protestů, co mají tyto cviky společného s fotbalem.
Trenér odvedl Lojzu do zahrady, kde začali cvičit skoky do výšky. To už bylo zajímavější. I psík Zahraj s kočkou Nosaňou projevili o věc zájem. Zvědavě naše cvičence pozorovali.
Čtyřnohým divákům se nejvíc líbilo cvičení pádů. Výskoky chlapců a kotrmelce se však kočce nezdály nejlepší. Sama se rozhodla předvést na plotě i svoje umění. Jenže chlapci byli tak zaujati svým tréninkem, že si konkurence vůbec nevšímali.
– Už bychom konečně mohli trošku i s míčem, zaškemral Lojza. – Kdepak, s míčem! – okřikl ho Edík. – Chci mít nejprve v pořádku úkoly. – Sedl si za stolek a soustředěně se dal do práce. Lojza div nepukl zlostí, že to Edík stále protahuje. Naděje na góly mu velela vydržet. Co měl dělat. Napsal si tedy úkoly i on.
– A teď, družstvo, za mnou, – zavelel trenér, – nachystáme mamce vodu a nanosíme uhlí. Pořádní fotbalisté si rádi pochutnají na dobrém obědě. – Lojza skřípal zuby, bledl a rudl. S malou chutí Edíka následoval. Unavené nohy a ruce udržovala v pohybu jen vidina přesných střel, zakončených góly.
– Zdá se mi, žes už získal formu, – Edík začal najednou Lojzu hodnotit. Ještě si uspořádáme menší kontrolní závod. Přineseme mamce z obchodu nějaké drobnosti. – Máš vůbec svědomí? – protestovala ta nadějná fotbalová hvězda, – vždyť jsme z fotbalu nic neprobrali. Jak střílet levou, nebo pravou, jak hlavičkou? Tohle nebyl žádný trénink!
– Ty toho víš ještě málo, jak se má správně sportovat, – vysvětloval mu Edík. – Podívej se do této knížečky. Je tu psáno o slavném brankáři Pláničkovi, o velkém běžci Zátopkovi i o dalších sportovcích. A všichni říkali, že nejdůležitější je vytrénovat si nejdřív pevnou vůli, ostatní už přijde na hřišti samo!
A skutečně! Po několika trénincích se Lojza uklidnil, i ve fotbale se začal měnit. Dovedněji skákal, rychleji pobíhal, přesněji přihrával. Sem – tam se mu podařilo i gól střelit. Ale o ty góly ani tak nešlo. Měl radost z každého výskoku, z každého pohybu na zelené trávě a na svěžím, zdravém vzduchu.
Pověst o těchto tréninkových postupech se rozšířila široko – daleko. Dověděli se o nich nejen v okolí, ale i v novinách. Ba jednou přišli na louku filmaři a průběh tréninku a hry nafilmovali. Záběry z filmu jste právě viděli. A máme zde ještě památný obrázek obou družstev s kapitány Edíkem Baletkou a Lojzou Krupicou.
y
