Představte si, jak se děti z vesnice, které si hrály na louce, vylekaly, když se z lesa z ničeho nic vyřítil drak. Dokonce i tlustý Kuba, který se ve škole na laně vytáhl nanejvýš metr od země, se rázem proměnil ve veverku.
Drak Dobrák se podivil. „Kam běžíte, děcka?“ Zakřičel. „Počkejte, budu si hrát s vámi!“ „Ale vždyť ty jsi dddd-drak“.—.„zadrkotal zuby Janek, který se považoval za nejodvážnějšího a nemohl tedy připustit, aby si někdo myslel, že se bojí. „No a?“ zeptal se Dobrák. „D-d-drak žere princezny,“ řekl Janek. „A ty jsi princezna?“ Opáčil drak.
„Já že jsem princezna?“ Urazil se Janek tak silně, že se až přestal bát a slezl ze stromu. „No, vidíš,“ řekl drak a dodal „A i kdybys byl. Poslední princeznu sežral můj dědeček před šestsetčtyřiceti lety a už ani tehdy mu prý nechutnala. Já mám nejraději mrkev a můj bratr Hudrák povidlové koláče. Nemáte něco k jídlu? Vyhládlo mi.“
Když děti viděly, že drak Dobrák má přátelské úmysly, slezly ze stromů a ochotně nabídli hostu z toho, co si donesly na svačinu. Všechny, až na tlustého Kubu, ale ten nenabídl nikdy nikomu, protože byl odjakživa lakomý.
A když se už tak skamarádili, zahráli si spolu na schovávanou, pak na honěnou, na vybíjenou a nakonec si zašli na pískoviště postavit hrad. Drak Dobrák se radoval, že našel kamarády, pouze ho mrzelo, že děti stavěly ve skupinkách, ale s ním se do páru nedalo ani jedno. „Že by se mě děti přece jen ještě bály?“ zeptal se Janka.
„Bát, to se ani nebojíme, Dobráčku,“ — poškrábal se Janek za ušima — „ale ... jak ti to říct ... přece jen jsi drak a když jsi blízko, tak moc nevoníš. Já mám dnes rýmu, mně to nevadí, ale ... no vždyť už víš.“ „Co, já?“ zanaříkal Dobrák, „vždyť já jsem nejčistotnější drak v okolí. Cestou k vám jsem dokonce i rybník přeplaval. Nemohu nevonět.“ „To je pravda“ připustil Janek. „Ale vyčistil sis i zuby?“
„Zuby?“ — podivil se drak Dobrák. „Mám snad kousat mýdlo?“ „Tebe nikdo nenaučil, jak se myjí zuby?“ — podivil se pro změnu Janek. „Kolik máš let? “ „Ještě ani ne sedmdesát pět,“ — řekl omluvně drak. „U nás si umí mýt zuby již tříleté děti,“ — usadil ho Janek. „Jen se podívej na ta svá zubiska, ošklivá, flekatá. Divím se, že tě ještě nezačala bolet.“
Když se Dobrák doslechl, že by ho mohlo něco bolet, polekal se. Hned začal prosit děti, aby ho naučily čistit si zuby. A tak se děti rozhodly, že ho pozvou domů, do vesnice. A i když se ve vesnici pár lidí sice nevšední návštěvy velmi polekalo, nakonec se šťastně dostali až k Jankovu domu.
„Vážený žáku Draku,“ — ujal se Janek úlohy učitele — „zuby se myjí pastou a kartáčkem, po každé snídani a po každé večeři. Pěkně od dásně ke špičce, nebo kroužením, ne jen halabala z boku na bok a dost.“
„Jaký pěkný malý kartáček“ — podivil se drak. „Půjč mi ho.“ „Zubní kartáček se nepůjčuje“ — řekl Janek. „Hleď, i moji rodiče, i já, i bratři, každý máme svůj.“ „I my máme všichni své ...!“ — souhlasily ostatní děti. „A na tvoje zubiska by byl obyčejný kartáček i tak příliš malý“ — usoudil tlustý Kuba.
Dvě dívky se nabídly, že skočí do obchodu, ale bohužel v obchodě zubní kartáče pro draky neměli. „Jak si mám čistit zuby?“ Zarmoutil se drak Dobrák, až mu slzy vyhrkly. „Neřvi“ — řekl Janek. „Něco vymyslíme.“
Mysleli, mysleli, a vymysleli. Protože každý má mít takový kartáček, jaký mu patří — dospělí dospělý, děti dětský a drak dračí, zhotovili drakovi kartáček speciální. Dobrákovi se líbil a protože to byl dobrý drak, poprosil hned i o druhý, pro bratra Hudráka.
U potoka si ho pak hned i vyzkoušel. „Pěkně kroužit, nahoru, dolů, všechny zuby vymýt, nejen ty vpředu, i ty vzadu, co se jmenují stoličky ...“ učily děti draka. „Ještě nestačí?“ — ptal se drak. „Ještě ne. Zuby je třeba čistit alespoň tři minuty. To je tolik, dokud se v těchto hodinách nepřesype veškerý písek.“
Velmi se zalíbilo drakovi Dobrákovi mít v ústech příjemně, čistě a voňavě. Nevěděl, jak by se dětem odvděčil, tak na oplátku je pozval na druhý den k sobě do jeskyně.
Když se drak Dobrák vrátil domů, chtěl potěšit bratra dárečkem. Ale Hudrák byl ještě nahudranější než obvykle. Ani na pozdrav neodpověděl. Jenom seděl a občas zasténal. „Co je ti?“ — polekal se Dobrák. „Bolí mě zub!“ — zavyl Hudrák. „Protože si je nemyješ a jíš jen samé koláče“ — řekl Dobrák. „Pojď, donesl jsem ti kartáček, vyčistíš si je.“ „Strč si kartáček za klobouk!“ — broukal Hudrák. „A koláče také! Vždyť nemohu kousat!“
Na druhý den přišly děti na návštěvu k dračí jeskyni. Dobrák, chudák, sotva otvíral oči. „Celou noc jsem nespal,“ — stěžoval si — „bratra bolí zub. Sténá a mlátí sebou, až se přišli podívat ze tří okresů, zda není zemětřesení. Ale zuby si nechce umýt.“ „Teď je už pozdě na mytí“ — řekl Janek. „Teď mu už pomůže jen lékař. Mají draci svého zubního lékaře? “„Mají “— potvrdil Dobrák — „jmenuje se Dr. Jak. Ale bratr nechce jít. Bojí se.“ „Může litovat“ — řekly děti. „Donesly jsme čerstvou mrkev i koláče pro oba. Ale s bolavým zubem se nedá jíst. Zůstane pro tebe.“
„Nezůstane!“ — ozvalo se z jeskyně hromové reptání — „A nebojím se! A k doktorovi půjdu, just! A koláče budu moci jíst!“ „Na vašem místě bych namísto koláčů jedl raději více mrkve“ — podotkl Janek zdvořile, ale Hudrák ho už neslyšel, neboť právě letěl k dračímu zubnímu lékaři.
Když se drak Hudrák večer vrátil, byly děti už pryč. V batůžku si donesl zub, který mu musel Dr. Jak vytáhnout. Hudrák přišel pozdě, zub byl už docela zkažený, že se nedal opravit. „Tak co?“ — přivítal ho Dobrák — „Nechceš to přece jen zkusit s mytím zubů?“ „Ne ...“ — rozhudral se Hudrák, ale najednou si vzpomněl, jak moc ho zub bolel, jak mu Dr. Jak řekl, že kdyby sis zuby čistil, nemusels o něj přijít a vzpomněl si i na koláče a tak raději jen řekl: „Dej. Já to žkuším.“ Neboť chudák Hudrák bez zubu dost šišlal.
Od toho dne si oba bratři každé ráno a večer myjí zuby přesně tak, jak to děti naučily Dobráka. Hudrák při tom hudrá, ale vždyť je to Hudrák. Ale když se do toho dají, jsou i do mytí jako draci. Vždyť to jsou draci. Aby měli v ústech čisto a aby je zuby už nikdy nebolely, myjí si je, až nad jezírkem vyskakuje krásná sedmibarevná duha. Chodí ji obdivovat turisté zeširoka zdaleka. Říká se jí Dračí duha. Až budete mít, děti, čas, jděte se na ni někdy podívat.
Konec
y
