y
Křesadlo
Mladý voják s tornou na zádech a s šavlí po boku vesele si vykračoval silnicí; vracel se z vojny domů.
Potkala ho stará čarodějnice a řekla mu, že může mít peněz, kolik bude chtít. Jen musí vylézt na strom, který stál vedle nich, a dírou v jeho koruně se spustit hluboko dolů.
Pověděla vojákovi, jak si má dole počínat, a dala mu svou modrou kostkovanou zástěru. „Mně přines jenom staré křesadlo, které tam moje bába zapomněla,“ požádala vojáka. Kolem pasu mu uvázala provaz, aby ho mohla zase vytáhnout.
Voják se spustil dírou a ocitl se v osvětlené chodbě. Otevřel první dveře a tam na bedně seděl pes s očima jako čajové šálky. Voják ho posadil na zástěru čarodějnice a nabral si plné kapsy měďáků. Bednu zase zavřel, i psa na ni posadil a vstoupil do druhé komory.
Tam seděl pes s očima jako mlýnská kola. Ale vojákovi neublížil, protože voják ho přendal na zástěru čarodějnice. Měďáky vyházel; kapsy i tornu si nacpal stříbrňáky a šel do třetí komory.
Uviděl v ní psa, jemuž se v hlavě točily oči, veliké jako Kulatá věž. Voják ho posadil na zástěru, otevřel bednu a uviděl plno zlaťáků. Zahodil stříbrňáky a zlatými penězi si nacpal kapsy, tornu i boty a čepici, takže sotva šel. Psa dal zpět na bednu a zavolal na čarodějnici, aby ho vytáhla.
„Máš křesadlo?“ zeptala se. Voják na křesadlo zapomněl; vrátil se pro ně a čarodějnice ho vytáhla na silnici. Když mu nechtěla říci, nač křesadlo potřebuje, voják se rozzlobil a uťal ji hlavu. Křesadlo vstrčil do kapsy, peníze svázal do zástěry a namířil si k městu.
V nejlepším hostinci si poručil vybraná jídla, ubytoval se v nejpěknějších pokojích a druhý den si opatřil krásné šaty a boty.
Stal se z něho vznešený pán. Lidé mu vyprávěli o krásné princezně, zavřené v měděném zámku s mnoha věžemi a pevnými zdmi. Nikdo k ní nesměl, aby se nevyplnila věštba, že se provdá za docela obyčejného vojáka.
Voják mnoho utrácel, takže mu nakonec zbyly jen dva groše. Z krásných pokojů se musil přestěhovat do komůrky v podkroví a přátelé ho opustili. Byl večer a voják neměl ani na svíčku. A tu si vzpomněl na křesadlo; sotva zazářila jiskra, objevil se pes s očima jako čajové šálky a řekl: „Co poroučí můj pán?“
Poručil mu: „Přines mi nějaké peníze!“ Pes odběhl a ve chvilce byl zpět s velkým měšcem měďáků. Voják pochopil, jakou má křesadlo moc: když škrtl dvakrát, přiběhl pes, který hlídal stříbrňáky, a jestliže škrtl třikrát, přišel pes z komory se zlatem.
Voják zas bydlil v krásných pokojích, pěkně se oblékal a přátelé se k němu zase hlásili. Jednou večer si voják pomyslil: Je to divné, že nikdo nesmí princeznu spatřit; a já že ji taky ani na chviličku neuvidím? Kdepak mám křesadlo! Škrtl a psovi s očima jako čajové šálky řekl své přání.
Pes zmizel a za chvilku se objevil se spící dívkou na zádech. Byla tak krásná, že každý v ní hned poznal opravdovou princeznu. Voják se neubránil, musil ji políbit. Pes princeznu zase odnesl.
Ráno při snídani vyprávěla princezna rodičům svůj sen: že jela na psu a nějaký voják že ji políbil. Královna se zhrozila a hned nařídila jedné staré dvorní dámě, že příští noc musí u princezny bdít.
Na vojákovo přání pes zase v noci vzal princeznu a utíkal s ní jak nejrychleji dovedl. Stará dvorní dáma za ním; viděla, kam pes s princeznou vběhl. Nakreslila na vrata domu křídou velký kříž, vrátila se do zámku a lehla si. Za chvíli se vrátil i pes s princeznou.
Když uviděl na vratech domu, v němž bydlil voják, nakreslený kříž, vzal křídu a pomaloval kříži vrata všech domů v městě. Časně ráno král s královnou, s dvorní dámou i s důstojníky hledali označený dům. Jenže kříže byly všude, kam se jen podívali.
Chytrá královna ustřihla tedy zlatými nůžky kus hedvábí, ušila malý pytlíček a naplnila ho jemnou krupicí z pohanky. Pytlík uvázala princezně na záda a opatrně v něm vystřihla malý otvor.
V noci zas běžel pes k vojákovi se spící princeznou. Protože voják ji měl velmi rád, toužil stát se princem, aby se s ní mohl oženit. Rozsypané krupice si pes nevšiml a tak ráno král s královnou poznali, kde jejich dcera byla.
Vojáka sebrali a odvedli do vězení. Och, jaká tam byla tma! Řekli mu tak: „Zítra budeš viset!“ A voják si své křesadlo zapomněl v hostinci!
Ráno slyšel znít bubny a pochodovat vojáky. Mřížemi malého okénka viděl, jak lidé pospíchají z města, aby se podívali na jeho popravu. Malý ševcovský učedník tak utíkal, že jeden pantofel mu ulétl ke zdi vězení.
„Co tak pospícháš,“ křikl na něho voják. „Já jsem ještě tu a beze mne to nezačne. Doběhni mi radši do hostince pro křesadlo; dostaneš od cesty čtyři groše!“ Učedník vzal nohy na ramena a křesadlo přinesl.
Za městem kolem šibenice stáli vojáci a davy lidí. Král a královna seděli na krásných trůnech právě naproti soudcům a celé radě. Voják už stál na žebříku; když mu chtěli na krk hodit oprátku, požádal o splnění posledního přání: rád by si ještě vykouřil dýmku. Král svolil.
Voják tedy vytáhl křesadlo, třikrát škrtl a už tu byli všichni tři psi. „Pomozte mi, aby mě nepověsili,“ řekl jim. Psi se hned vrhli na soudce a celou radu, vyhazovali je vysoko do vzduchu, takže se při dopadu na zem na kusy rozbili. Největší pes popadl krále s královnou a vyhodil je za ostatními.
Vojáci se polekali a lidé volali: „ Milý vojáčku, buď naším králem a krásnou princeznu si vezmi za ženu!“ Posadili ho do královského kočáru, tři psi skákali kolem a vojáci vzdávali čest. Princezna se dostala z měděného zámku a byla svatba. Trvala osm dní; i psi seděli u stolu – a na všecko vyvalovali oči.
