y
Princ Bajaja
Královně se brzy po odjezdu krále do boje narodili synové – dvojčata. Rostli jako buci. Ten o nějaký okamžik starší vždy běhal po dvoře a měl se k světu líp než druhý, který se batolil jen kolem matky. Když se král za sedm let vrátil a ptal se, který je starší, podstrčila královna za staršího svého mazánka.
V mládeneckých letech bylo staršímu líto, že mladšího jmenovali budoucím králem. Postěžoval si svému koníkovi. „Jdi do světa,“ poradil mu koník. „Ale nikoho s sebou neber a na jiného koně nesedej než na mne. Bude to k tvému štěstí. A dokud mne budeš poslouchat, budu tvým ochráncem a rádcem.
Otec nechtěl, aby princ odjel, ale matka svolila hned. Nakonec svolil i otec. Matce bylo v poslední chvíli líto, že tak nechává jít syna do světa. Přísně mu přikázala, aby buď za rok přijel domů, anebo dal o sobě vědět. U vrat nasedl princ na koníka a jel do světa sám a sám.
Nevěděl, kam ho koník nese. Pojednou vidí věže krásného města. Koník ale klusal přes pole ke skále. Když do ní kopl, otevřela se a vjeli do pěkné stáje. „Mne nechej tady. Ty jdi ke králi do služby a vydávej se za němého,“ řekl princi koník. „A když budeš něco potřebovat, přijď a třikrát na skálu zaklepej.“
Král brzy poznal, že němý se ve všem vyzná. Všichni ho měli rádi a říkali mu Bajaja, protože jen takto na všechno odpovídal. Král měl tři dcery, jednu krásnější než druhou. Bajaja, v tváři snědý a s jedním okem zavázaným, jim rád přinášel kytice a svíjel zlaté niti. Nejraději sloužil nejmladší Slavěně.
Bajaja byl krátký čas na zámku, když rodině krále hrozilo velké neštěstí. Aby král zachránil zemi, musí v příštích třech dnech dát své dcery drakům. Princezny v černých šatech, tváře jako z bílého mramoru, přežalostně plakaly.
Bajaja spěchal ke skále; otevřela se, když na ni třikrát zaklepal. Vyprávěl koníkovi, co se v zámku událo. „Proto jsem tě sem přivedl, abys princeznám pomohl. Přijď zítra ráno,“ řekl koník. Princ přišel; na koníkův příkaz zvedl kámen pod žlabem. V díře byla truhla a v ní troje krásné šaty, meč a uzda na koně.
Bajaja si oblékl červené šaty stříbrem a diamanty vyšívané; co na nich bylo pevného, bylo z ocele. Připjal si meč a uzdu hodil koni přes hlavu. „Nesmíš se bát! Spolehni se na svůj meč a do draka jen sekej!“ přikázal mu koník.
Nejstarší princeznu vyprovázel z města zástup lidstva. U dračí skály padla v mdlobách na zem. A tu letí kůň a na něm rytíř v červených šatech. Poručil lidem, aby princeznu odvedli a odešli. Skála se s třeskem otevřela a devítihlavý drak vylezl. Bajaja mu jedním rázem uťal tři hlavy. Drak se svíjel, plil oheň, ale princ nedbal; usekl mu všech devět hlav a ujížděl, odkud přijel.
Druhý den, sotva přivedli prostřední princeznu, přijel rytíř, zabil osmnáctihlavého draka a ujel. V zámku všichni litovali, že mu nemohli poděkovat. Slavěna řekla: „Kleknu si před rytířem a tak dlouho budu prosit, až se mnou půjde.“ Bajaja skákal po pokoji a dával na srozuměnou, že se na toho rytíře těší.
Ráno jel se Slavěnou sám král. Třásla se pomyšlením co ji čeká, nepřijede-li vysvoboditel. Ale Bajaja zabil i třetího, sedmadvacetihlavého draka, ač on i koník div mdlobou neklesli. Princezna před ním klekla, král prosil – koník však sebou trhl a rytíře už nebylo vidět.
Zanedlouho nastal králi nový zármutek: silný panovník sousední země ho vyzval k válce. Král prosil knížata o pomoc; za odměnu jim slíbil své dcery. Všichni se dostavili se svými vojsky. Král se rozloučil s dcerami, Bajajovi přikázal dát na všechno pozor, a za zvuku trub a píšťal se brali do pole.
Bajaja se najednou rozstonal. Nedbal o pomoc lékaře; naznačil, že sám si najde léčivé koření. A zatím šel za svým koníkem. Oblékl si bílé šaty se zlatým brněním, vzal meč, sedl na koníka a jel do boje.
Královo vojsko nemohlo odolat přesile nepřátel. V tom se objevil rytíř v bílých šatech a zlaté přilbici a ohromným mečem sekal do nepřátel. Královské vojsko se vzpamatovalo a postavilo se mu po bok. Nepřátelé couvali a když rytíř zabil jejich vůdce, rozprášili se jako stádo bez pastýře.
Rytíř bodl koně a byl ten tam. Král lítostí div neplakal, že mu už po čtvrté ujel. Doma mu Slavěna řekla, že Bajaja si šel pro léčivé koření; vrátil se za dva dny chromý a churavější, než byl dřív. Král se obrátil na Bajaju; ten se však usmál a otočil se na patě; ukazoval, že mu pranic neschází.
Každý z knížat králi ve válce statečně pomáhal. Komu dát dcery, aby žádnému neukřivdil? „Postavíte se do řady,“ řekl král knížatům. „Každá z mých dcer shodí z balkónu zlaté jablko. Ke komu se zakutálí, ten se stane manželem té které princezny.“ Ve skvostných šatech vystoupily princezny na balkón.
Bajaja stál mezi diváky zrovna u ženichů. Nejdřív hodila jablko nejstarší princezna. Kutálelo se k Bajajovi, ale Bajaja uhnul. Dokutálelo se tedy k hezkému knížeti; hned je zdvihl a vystoupil z řady. Jablko druhé princezny se také kutálelo k Bajajovi. Odmrštil je tak šikovně, že běželo k druhému pánu.
Nyní házela Slavěna. Tentokrát Bajaja jablíčku neuhnul, s radostí je zvedl, běžel nahoru, klekl před princeznou a líbal jí ruku. Vytrhla se mu a hořce plakala, že si musí vzít němého. Král se zlobil, ale napravit se to nedalo. Po hostině bylo rytířské potýkání. Ceny vítězům měla předat Slavěna.
Sokové se potýkali a tu hlásný oznamuje, že venku stojí rytíř a žádá, aby ho přizvali ke hře. Král kývl a objevil se rytíř v modrém a stříbrném šatu, na stříbrné přilbici bílý a modrý chochol. Princezny div nevykřikly, poznaly svého vysvoboditele. Poklonil se paním a s knížaty se potýkal tak, že se stal vítězem.
Pak poklekl před Slavěnou; pověsila mu na krk zlatý pás, který sama vyšívala. Ruce se jí třásly a tváře hořely, když slyšela slova krásného rytíře: „Nevěsto krásná, ještě dnes tě uvidím.“
Měsíc svítil a od skály naposled nesl koník svého pána. U zámku Bajaja seskočil, políbil ho na krk a koník mu zmizel z očí. Nerad ztratil náš rytíř svého věrného přítele.
Princezna seděla ve svém pokoji. V tom ji někdo vezme za ruku. Vzhlédne a vidí svého vysvoboditele. „Proč se skrýváš před svým ženichem?“ zeptal se jí. „Nejsi můj ženich!“ „Jsem, princezno. Před tebou stojí němý Bajaja, který tebe a tvé sestry od smrti vysvobodil a otci ve válce pomohl.“
Potěšila se a v hodovní síni co svého ženicha představila krásného rytíře – němého Bajaju. Otec se radoval, hosté se divili a sestry hleděly po očku. Teď teprve nastala pravá veselost: až do bílého rána se pilo na zdraví snoubenců.
Po svatbě jel Bajaja se Slavěnou ke svým rodičům. Celé město bylo potaženo černým suknem: umřel mladý král. Bajaja pospíchal k zámku. Rodiče se potěšili, obávali se, že ani on nežije, protože dlouho o něm neslyšeli. Černé sukno vystřídalo červené. Bajaja byl králem a do smrti žil šťastně se svou manželkou.
