y
Čertův mlýn
V chalupě pod starou hutí bydlela matka se svou jedinou dcerou. Jednou se u nich sešlo na přástce několik děvčat.
Na posezenou přišli také mládenci. Bavili se s ostatními děvčaty a domácí dcery si nevšímali, protože už byla v letech a ne tak hezká. Velice ji to mrzelo a proto si řekla: „Kdyby sám čert přišel, v té chvíli bych ho chtěla!“
A tu se v chalupě objevil myslivecký mládenec. Hned se měl k domácí dceři, ze zástěrky ji otřepával pazdeří – smetí ze lnu, a jí to těšilo. Ale když se jí ten myslivecký zeptal, zda-li by si ho chtěla vzít za manžela, odpověděla: „Milý pantáto, já se vdávat nebudu!“
Matka poznala, že se její dceři myslivec nezamlouvá. Pohlédla na něho a řekla: „Pane, vy se mi jaksi nelíbíte, nejste podle našeho způsobu. Moje dcera se pro vás nehodí.“ Myslivec odvětil: „Proč ne? Vaše dcera se mi líbí a proto bych si ji rád vzal.“ A povídal, že je bohatý, že se u něho bude mít žena dobře; zaopatří jí, co srdce ráčí.
Matka by se ho ráda zbavila a proto řekla: „Jste-li tak mocný pán, dokažte to! Postavíte-li támhle na tom kopci za osmačtyřicet hodin mlýn, aby se v něm mlelo, dám vám svou dceru.“ A děvče přisvědčilo: „Ano, potom za vás půjdu.“ „Dobrá,“ řekl myslivec a odešel.
Druhý den se v chalupě zastavil starý strýček. Matka mu vypravovala, co se jim včera přihodilo. Stařeček se polekal: „Nepovídala jste se mu na nohy? Jistě měl koňské kopyto! Teď už vím, co je to za žebráka, který od božího rána chodí po Bečvách a skupuje všechny kohouty. Neprodávejte toho vašeho! Schovejte ho raději pod bečku, aby ho na vás nevyloudil!“
Žebrák opravdu přišel a volal: „Máte kohouta?“ „Nemáme, zabily jsme ho, protože tuze křičel, ale nebudeme dlouho bez něho. Až přinesou do vsi kohouty na prodej, koupíme si jiného!“
Žebrák zašel a dcera běžela na půdu. Odvalila bečku, nasypala kohoutovi zrní a do misky mu nalila vodu. Matka jí připomínala: „Nepouštěj ho! Ještě tu chodí ten člověk a nedá pokoj!“
Myslivec zatím stavěl mlýn. Ale čas už docházel ...
Matka rychle vzala kohouta a vyhodila ho na střechu. Kohout zatřepal křídly a začal zpívat.
Čert právě nesl skálu; měl ji řetězy přivázanou na zádech. Ale jak kohout zakokrhal, jeho moc pominula. Čert s kamenem upadl a mlýn už nemohl dostavět.
Ta skála zůstala ležet pod horou až dodnes. Jsou v ní vytlačeny řetězy i záda, jak ji měl zlý duch na sobě připevněnou.
Mlýn na kopci byl už skoro dostavěný; i struhy byly vykopány a u mlýna stála chalupa. Žádný v ní však nemohl bývat, ba ani přenocovat, protože tam strašilo.
Jednoho večera šel cestou pod horou vysloužilý voják a mluvil sám k sobě. „Kdepak budu nocovat? Přítele tu nemám a jíst nemám co. Půjdu si někam kus jídla vyprosit.“
Zaklepal na dveře jedné chalupy: „Buďte tak dobří a dejte mi něco jíst. Potom půjdu nahoru do chalupy a tam přenocuju.“
Hospodář mu řekl: „V té chalupě nemůžeš přenocovat; je v ní veliká hrůza.“ Ale voják pravil: „Přesto tam půjdu, ale dnes ještě ne. Napřed se na to přichystám.“ Šel do Frenštátu, koupil si tam svíčku a třetí den byl zpátky.
V chalupě si lehl na postel a kouřil. A tu najednou plesk po dýmce, až vojákovi vypadla z úst na zem.
„Ty hloupý blázne!“ zvolal. „Byl jsem tolik let vojákem a ty mi vyrážíš dýmku? Jen počkej, však my se chytíme!“ Rozsvítil svíčku, znovu si zapálil a kouřil.
A zase plesk po dýmce. „Já ti dám!“ huboval voják. „Potřetí mi ji nevyrazíš!“ Zapálil si tabák a s rozžatou svíčkou obešel celou světnici.
Za chvíli něco klepalo na dveře. Voják se neozval. Klepalo to podruhé; voják mlčel. Promluvil až po třetím zaklepání: „Kdo co potřebuje, ať přijde ve dne.“ Dveře se otevřely a do jizby vstoupil pocestný myslivec. Voják si hned všiml, že má koňské kopyto. Zeptal se ho: „Proč jste sem přišel?“
Myslivec odpověděl: „Zabloudil jsem a chci tu s vámi přenocovat.“ Voják vstal a řekl: „Když jsi sem přišel, přišels, ale bát se nebudeme.“ Vzal svíčku a myslivce pleskl. V té chvíli stál před vojákem šeredný ďábel. Řekl:
„Mohls mi to nedělat. Propusť mne a já nechám na pokoji tebe a ty mne.“ Voják odpověděl: „Nepustím tě, dokud se mi nezavážeš, že co svět světem bude, necháš každého člověka na pokoji.“ Čert bez odpovědi zmizel a na stole najednou ležel pecen chleba a hrudka sýra.
Voják pravil: „Když sis to nachystal, přijď a jez!“ A svíčkou pokapal chléb i sýr. Hned se ztratily a nastala ukrutná bouřka.
Voják vyšel pod širé nebe, aby na něho nespadla chalupa. Potom šel k rychtářovi a vypravoval, co se mu v chalupě přihodilo. Celý rok se pak u rychtáře o vojáka starali, protože poznali, že už jim zlý duch nebude škodit ani ve mlýně ani v chalupě.
