„Hej, dobrý člověče“ – vykřikla na cestáře, který právě roztloukal kamení na silnici – „pohlídej mi zde ten pytel, musím zpátky do městečka pro džbánek.“ – „Nestarej se, ženo, pohlídám“ – řekl cestář.
Sotva Jeník v pytli uslyšel, jak ježibaba uhání k městu, zavolal: „Prosím, dobrý muži, vysvoboď mne, nebo si ježibaba ze mne připraví pečínku!“ Stalo se, a cestář ještě nacpal ježibabě do pytle notnou hrst ostrého štěrku a písku.
Když se ježibaba vrátila se džbánkem, Jeník byl ten tam. Bába přehodila pytel přes rameno a vlekla se ke své chalupě v lese. „Eh, Jeníku, máš ty ale ostré kosti“ – naříkala babice, záda od štěrku zedraná do krve. Přibelhala se k chalupě celá zchvácená. Rozvázala pytel, vysypala – a ouha! – místo Jeníka samé kamení a štěrk. Ježibaba zlostí zadupala až to ve světnici zadunělo jako když bije hrom.
Jeník vzal rozum do hrsti, chvíli přemýšlel a druhého dne si časně přivstal. Vyhnu se jí, myslil si. Ale ježibabu nepřelstil. Cestou u lesa, právě na tom samém místě jako včera, babisko číhalo na milého Jeníka.
„Copak, hochu, zas mi nedáš mléka?“ – výhružně syčela bába a sukovicí zarazila chlapci cestu. „Sem s krajáčem nebo bude zle!“ Než se Jeník nadál, už byl v pytli zas. Babice s ním pelášila ke svému stavení v hluboké lese. Ale zase jí paměť neposloužila, rozpomněla se na myší pasti, které nakoupila a zanechala na trhu, a proto hajdy do města!
Jak tak uhání k městečku, při cestě sekají dva sedláci chrastí. „Sedláčkové milí“ – šveholila babice – „pohlídejte mi ten pytel, musím na trh pro pastičky!“ – „Inu, co bychom nepohlídali“ – rozvážně řekli sedláci – „jen bábo pamatuj na navrátila!“
Jeník v pytli slyšel bábu odcházet: „Prosím vás, lidé, pomozte, rozvažte pytel, jinak mne bába zabije a sní!“ Jakmile sedláci uslyšeli Jeníka, rozvázali pytel a pustili ho ven. Zato ježibabě naložili velkou otep trní a hloží. „Tu máš, bábo, pečínku“ – nasmáli se dosyta. Jeník vzal rychle do zaječích. Když se bába vrátila z města, sedláci jí s vážnými tvářemi podali pytel.
„Tu máte za námahu, moji milí“ – podala každému po zlaťáku, a v tu ránu byla pryč i s pytlem. „Co nám to darovala, čertova babička?“ – nedůvěřovali sedláci – „jistě to jsou nějaké kejkle!“ Mrštili zlaťáky o zem, a tu máš – místo zlaťáků jen hromádka popela. „Však on tě, babizno, jednou čert sebere“ – zahromovali a odešli.
Ježibaba dovlekla pytel do chalupy, a rovnou k peci. „A teď tě pěkně připravím, Jeníku! Však už jsem od těch tvých chlupů celá dotrhaná“ – stěžovala si babice, poškrábaná od trní. Jak vysypala pytel, oči se jí div nevyvalily z důlků. „Však já tě přece jen dostanu, Jeníku“ – skřehotala dlouho do večera.
Dalšího dne Jeník uháněl a kličkoval lesem, ale ani tentokrát ježibabě neunikl. „Konečně tě mám, ptáčku, teď mi neutečeš!“ – zajásala babizna, a rovnou s Jeníkem do pytle. „Dvakrát jsi upláchl, potřetí se ti to nepodaří“ – huhlala pod nosiskem plným bradavic. Aby se jí nestalo to, co včera, pospíchala rovnou do hloubi lesa ke své roztrhané chajdě.
„Cestou tě povozím“ – posmívala se babice Jeníkovi – „ať si také trochu užiješ“. Chytila pytel za provaz a vlekla Jeníka cestou přes kamení, křoviska a trní. Jeník chvilku naříkal, ale pak si pomyslil, že mu nářek nepomůže. „Babičko“ – zavolal z pytle – „nepospíchej tolik, vždyť se unavíš, a já ti z pytle přece neuteču.“ – „Je filuta, ale pravdu má“ – pomyslila si ježibaba, a opět přehodila pytel přes záda.
Konečně bába přivlekla pytel do chalupy. Vešla do světnice, hodila Jeníka v pytli na podlahu k peci. Nejdříve se rozmýšlela, jak si ho připraví, když tu viděla, že v peci není dřeva. Tak vyšla ven na dvorek naštípat pár polen na oheň.
Jen co se Jeník vzpamatoval z té trnité cesty, začal uvažovat, jak z té kaše ven. „Ještě že mám u sebe nožík“ – řekl si a v pytli vytáhl z kapsy ostrý zavírák. Chvíli poslouchal, jestli se ve světnici nic nehýbá – a rozřízl pytel. Chutě vyskočil z pytle ven.
Jak byl volný, rozhlédl se po světnici. Vedle zápecí visela police, a na ní plno hrníčků, talířů a džbánků, kam babizna ukládala čarodějné masti a koření. „Už to mám“ – uhodil se do čela, a z police nabral všechno nádobí a nacpal je do rozříznutého pytle. Pytel pěkně stáhl provazem a vycpaný nádobím jej zase položil zpátky na podlahu jakoby nic.
Venku na dvorku zatím ježibaba přemýšlí - „mám ho uvařit nebo upéci?“ Chvíli hledala lopatu, kterou by Jeníka vsadila do pece, chvíli zase velký hrnec, ve kterém by ho mohla uvařit. Že měla na dvorku velký nepořádek, nemohla nic na Jeníka najít. Řekla si: „Nejdříve ho odpravím, a pak se uvidí“. Vzala naštípané dříví a šla do světnice.
Jeník se mezitím ve světnici schoval za pec. Když ježibaba přišla do světnice, odložila dříví a všude hledala palici. „Babičko, palice u pece! – zavolal Jeník za pecí. Bába popadla palici a vší silou udeřila do pytle: „Tu máš, konečně jsem tě dostala!“
Nádobí v pytli se rozbilo na tisíc kousků za velkého třesku. Bábu ještě pořád nenapadlo, že Jeník už není v pytli, když tu opět posměšně zavolal: „Babičko, to jsi mi ale pošimrala kosti!“
Do báby jako když udeří z čistého nebe. Teprve teď se dovtípila, ulekla se, rozvázala pytel, uviděla střepy a břečku z drahocenných mastí – a vzteky pukla s hromovým rachotem.
Jeník spokojeně odešel z ježibabí chalupy a na dvorku vzal sebou krajáč s podmáslím. Ve městečku za krajáč utržil jako obvykle pár krejcarů, které poctivě odevzdal sedlákům. Ti si Jeníka pro jeho poctivost oblíbili a od každého krajáče a konvice mu za donášku řádně zaplatili.
Za krátký čas si Jeník našetřil tolik za svou práci, že se rozloučil se sedláky a vrátil se do opuštěné ježibabí chalupy, opravil ji od podlahy až po komín, a začal tu spokojeně hospodařit.
y
