y
O lakomé kočičce
Byla jedna kočička a ta se jmenovala Minda. Měla svůj kouteček na konci dvora, kde na ni každé ráno čekala miska mléka.
Kočička se do mléka s chutí pustila a když se dosyta napila, dala se do čištění svého kožíšku.
Jednou přilétl na plot dvora vrabčák. Spatřil kočičku, jak si olizuje packy, ale více se díval po misce, kde zbylo ještě hodně mléka. Dostal na ně takovou chuť, že to nevydržel a slétl dolů ke kočičce.
Nejprve pěkně pozdravil a potom kočičku poprosil, jestli mu dá trošku mléka. „Nic ti nedám! To je moje mlíčko, běž pryč!“ řekla kočička Minda a přitáhla si misku k sobě, jako by ji chtěl vrabčák ukrást.
„Vždyť jenom trošičku“, nedal se odbýt vrabčák, ale kočička se dopálila a sekla po něm packou. Vrabec rychle uskočil a byl rád, že stačil uletět.
Najednou, kde se vzali, tu se vzali – ježci. Celá rodinka. A hned se brali k misce a jeden přes druhého prosí o mléko. Minda se na ně zle zamračila, zaprskala a ježci, jak rychle přišli, tak raději ještě rychleji odešli.
Kočička si přitáhla misku, rozhlédla se jestli to nikdo nevidí a pak ji zasunula pod převislé listy keře.
Už by si šla i hrát, když tu se ozvalo tichounké srkání a mlaskání. Kočička nakoukla pod keř, a co nevidí. Na jejím mlíčku si pochutnává krásný, velký motýl.
„No tohle!“ zvolala kočička a vrhla se po motýlovi. Ale motýl frrrnk, vyletěl ze dvora a kočička za ním.
A když motýl vylétl na vysoký strom, Minda se pustila i tam. Šplhá za ním až do samé koruny.
Už, už by motýla chytila, když najednou křup! pod kočičkou praskla větévka. Minda zůstala viset hlavou dolů a strachy se nemůže hnout. A tak pláče a volá, o pomoc prosí.
Její nářek uslyšel vrabčák. Když viděl, že to volá kočička Minda, neměl moc chuti jí pomáhat, ale pak se mu jí přece zželelo.
Vyletěl rychle vzhůru a přitáhl Mindě vedlejší větev. Kočička na ni přeskočila, pak na další a sláva, je zachráněna. Zbývající cesta dolů byla již snadná.
Když byli na zemi, nedala kočička jinak a vrabčák musel na dvorek a tam si mohl dopřát mléka, co hrdlo ráčilo.
Rozradostněn přeměnou kočičky, ukázal jí potom míč, který v trávě někdo ztratil.
Minda byla ráda, že si má s čím hrát a hned si šla míč vyzkoušet k plotu. Vyhodila jej vysoko nahoru, míč se prudce odrazil a spadl do jámy.
Minda se jej snažila z jámy vylovit, ale ať se namáhala sebevíc, na míč nedosáhla.
Najednou jí podejely packy a milá Minda se s křikem poroučí do jámy!
Ježci, kteří byli poblíž, uslyšeli výkřik a tak přiběhli k jámě a zvědavě nakoukli dovnitř.
Na dně sedí zbědovaná kočička a v slzách prosí ježky o pomoc.
Ježci se dlouho nerozmýšleli a společnými silami zakrátko zhotovili žebřík a spěchali s ním k jámě.
Minda po něm vystoupila z jámy, setřela si slzičky a řekla: „Teď už nikomu neodepřu mlíčko, protože jsem sama poznala, jak je dobré si vzájemně pomáhat.“
A protože vrabčák všechno mléko nevypil, zůstalo i pro ježky. Nejprve se napili ti malí a co zbylo, dopili jejich rodiče. Pak se s kočičkou rozloučili a šli po svých.
„Už nikdy nebudu lakomá,“ řekla Minda, zalezla si do papučky a sama se sebou spokojená, usnula. Konec.
