Roj bublinek zamíří nad děti skotačící. Mezi dětmi pobíhá Zahraj, psíček veselý. Jak za míčem poskakuje, hupsl rovnou do trávy. Když se v trávě vyvaluje tu očima zpozoruje, že ve vzduchu něco trčí, vyskakuje a hned vrčí.
Pejsku, copak to jen může být, co tě mohlo vyrušit? – uvažují dětičky. Potom svoje tvářičky obracejí do výšky. Jaká krása, křiknou rázem, natahují ručky na průsvitné míčky. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý, od velkého mumraje nad trávníkem praskají. Jenom jeden zůstal a hned se na dlouhou cestu dal.
Letí, letí, poletuje, nikdo neví, kam směřuje. Když už byla za sídlištěm vedle trati, rozhodla se, že se vrátí. Náhle se však rozmyslela, když žlutou Slámku uviděla v chládku keře zapadlou. Za pomoci deštníku klesá do zeleného trávníku.
Pomóóóc! Au, to bolí – s pláčem křičí Bublinka. Leží v trávě, lamentuje a drží se kolínka. Počkej, počkej, hned to bude, pomohu ti, malinká – odpovídá Slámka chvatně. Ovážu ti kolínko, políbím tě na líčko.
Slámka rychle vyskakuje a v běhu se připravuje. Potom jako maminka rychle zručně kolínko jí obvazuje. Když bolesti ustoupily, společně se poradili.
Druhého dne na úsvitu do světa se vydali. Jdou po cestě, stráni, polem, k náspu vede cesta dolem. Slunko hřeje, pálí, září, pot se leje z jejich tváří. Z dálky slyší vláček malý, nafukuje se od páry. Únava je opustila, vyšli směrem, kde vlak dýmá.
Dým se valí z komína, kterým dýmá mašina, co si mocně odfukuje a rychle se přibližuje. A už tu je, vláček hřmotí, syčí pára, kotouč dýmu veliký a v tom dýmu stovky jisker jako roje letí vzduchem do výšky.
Na tvářích se jim velké překvapení zračí, neb v tom z dýmu jako střela přítel Uhlík vyskočí, žhavý, ruce nohy roztažené padá rovnou do trávy.
Pomóóóc, pomóóóc, přátelé! Zhasínám tu, to je zlé – křičí Uhlík řeřavý. Nemohu se pohnout z trávy. Zapálím ji, bude zle, nebude nic v stodole.
Slámka první přiběhla a hned na něj lila vodu, aby celý uhasl a nenadělal tu škodu. Uhlík vodu pohlcuje a své tělo ochlazuje. Bublinka div divoucí, též se snaží pomoci.
Zachráněný uhlík vstává, radostí ručkama mává. Nakonec se radují, poskakují dokola, pod křídly letícího sokola. Přijali ho mezi sebe, ve třech poputují světem.
Vpředu Slámka popiskuje, za ní Uhlík vykračuje a Bublinku povzbuzuje, která z velké námahy už nemůže na nohy. Aby se jim lépe šlo, slunko se za mrak skrylo. Když byli na lesním chodníčku, zanotili si písničku. Tu zvěř jimi vyplašená, vzhůru strání po lese dlouhými skoky nese se.
Slunko zapadlo, ochladilo se. Sova houkla, setmělo se. Je na čase nocovat! – říká Slámka Uhlíkovi. Třeba dřevo nachystat! Slámka se hned uložila do mechu a Bublinka vedle ní, jak se třásla od strachu.
Uhlík je chlap nebojácný. Svoje přátele má rád, celou noc je na nohách. Sbírá dříví po lese, ten se strachem netřese. Slámka spí a tiše oddychuje, jen Bublinka ze sna občas vykřikuje. A na větvi potichoučku sedí sova ušatá, pozoruje, jak na oheň hbitý Uhlík přikládá.
Slámka s Bublinkou ráno svěží vstávají. Vesele si prozpěvují, když si cestou vykračují. Uhlík se za nimi vleče, do zpěvu mu není přece. Zívá, zívá, celou noc bděl, a teď cestou spát by chtěl. Když chodníčkem odbočili na lavičku přes říčku, uviděli v dálce střechu s komínem na vršíčku.
U ohrady zdřevěněli strachem zrovna přibití. Proti nim obluda strašná najednou se vyřítí. Začala se přibližovat, životy jim ohrožovat. Pomóóóc!!! Utíkejme!!! Rychle se schovejme! – křičí strachem Bublinka. Jako střely utíkají, na ohradu vyskakují. Dunčo vrčí, zraky blýská, vyceňuje zubiska. Uhlíka to načertilo, vevnitř ho to rozpálilo. Čeká vhodný okamžik, jak přátele zachránit.
Dunčo vrčí a srst ježí. Pomalu se přibližuje a svůj útok připravuje. Náhle Uhlík Dunčovi foukl plamen do tlamy. Tak zachránil kamarády z neodvratné pohromy. Dunčo kňučíc velkým skokem zmizel v hoře nad potokem.
Slámka první z plotu seskakuje a hrdinovi nebojácnému Uhlíkovi za záchranu děkuje. Bublince to nešlo lehce, z plotu leze opatrně a pak s trochou odvahy seskakuje na nohy. Pak radostí vyskakuje a Uhlíkovi děkuje.
Slunko vyšlo zpoza mraku, když uviděli překážku. V širokém korytě voda se valila, obrovské vlny pěnila. Radili se, radili, jak by vodu přebrodili. Nejde jinak, jenom tak, vodu třeba přeplavat! – ozval se hlas Bublinky. – Ale jak? To bych rád – říká Uhlík kamarád. Neumím plavat, Bublinko, popřemýšlej, dušinko. – Voda je tu hluboká, přejít nejde, jen plavat, neumím ti poradit! odfrkla mu Bublinka. Sama skáče statečně do té vody zpěněné.
Slámce se Bublinčino rozhodnutí nelíbilo, viděla, že Uhlíka to zarmoutilo. Nafoukaná Bublinka přátelům nepomohla dostat se na druhý břeh člunem. A teď je jen provokuje, když na druhý vystupuje. Uhlík mlčí, potichu se nafukuje a uvnitř se rozpaluje. Slámka Uhlíka lituje a toto mu navrhuje. Sedneš si mně na záda, dobře se drž mého kabátu. Společnými silami proplujeme vlnami. Bublinka je pozoruje, jak se pýchou nafukuje, roste, roste čím dál víc, skáče velká jako míč.
Slámka plave po vodě unášená vlnami, sama šetří silami. Bublinka dál poskakuje, Uhlíka to rozpaluje. Žhaví, doutná a netuší, že už Slámce propaluje kůži. Slámka křičí, o pomoc volá, rukama mává, ale už ji zalila voda. Ani Uhlík neměl čas zakřičet, přišla další vlna, stačil jen zasyčet. Smutnou píseň hučí vlnky, není Uhlíka, není Slámky.
Jen Bublinka zůstala a neštěstím přátel se kochala. Samou pýchou a radostí narostla do velikosti, až jí
z toho praskly kosti. Načisto se rozprskla.
y
