y
Žížala muzikantka
Pod zelenou loukou chodba a chodba. Křížem krážem se proplétají. A v nich se prochází paní žížala. Hledá loňské kořínky. Když najde, uštípne si kousek, naobědvá se. Po obědě si zapíská na klarinet. Píská si písničky pro potěšení.
Bylo to v pátek. Paní žížala schrupla výtečný koříenk divoké macešky. Pak sáhla pro klarinet na hřebíček. Kmotra – co dělala? Klarinet ji vyklouzl z prstů. Upadl na zem. Zbyly teď z klarinetu dvě hrstky: ta jedna třísek a druhá klapek. „Mankote!“ vzdychla si paní žížala. „Ten klarinet byl mé jediné potěšení. Co si bez něho počnu?“ Sedla si na stoličku a byla smutná.
Dole pod zemí sedí smutná žížala. A nahoře na louce je veselo a veselo. Všude plno muziky. Vyhrávají cvrčkové na housličky, vosa píská okarinu, tesařík tluče na buben. Ale tu nejlepší muziku dělá čmelák. To na svou trumpetu, velikou, lesklou, třikrát dokola točenou. Neposedí s ní chvíli. Zahraje kalíšku svlačce, dostane za písničku kapku dobré šťávy. Spolkne ji, otře sosáček a utíká s trumpetou k hrachorům. Zahraje, pohoduje. A dál k mateřídouškám nese svou trumpetu. Tak létá, vyhrává, popíjí.
I unavil se. Padla na něho veliká únava z toho hraní a putování. Klopýtl ve vzduchu o vítr – ztratil trumpetu! Však mnoho ji neželel. „Mám doma ještě tři jiné!“ Skulil se pod lístek a vyspává únavu. A trumpeta padá. Níž, ještě níže. Spadla trumpeta do vrátek domu paní žížaly. Kutálí se dolů po schodech a pak až ke stoličce, kde sedí smutná paní žížala. „Hleďme, hleďme!“ diví se paní žížala a obrací trumpetu na všechny strany. Aha, asi to budou housličky!“ Kmotra a kmotra je paní žížala! Nepoznala trumpetu, má ji za housličky. „Klarinet se rozbil a housličky mi spadly z nebe,“ raduje se a hned zkouší hrát. Všelijak trumpetu tiskne, pěkně ji domlouvá, ale trumpeta mlčí. „Už vím, kudy na to! Cvrček mi poradí. Cvrček je v houslích známý odborník,“ povídá si paní žížala.
Uložila trumpetu na měkký polštář, sama utíká ke cvrčkovi. „Spadly mi s nebe housličky, ale hrát nechtějí. Poraď mi, poraď!“ „Snadná věc,“ povídá cvrček. „Pošimrek housličky smyčcem, hned se rozehrají, hned ti zazpívají.“ A už souká jeden z douhé krabice. Byl to pěkný smyčec, z tvrdého dřeva, z jemných žíní. I kousek kalafuny cvrček přidal. Jen řekla žížala: „Děkuji!“ utíká se smyčcem domů. Cestou jej natírá kalafunou.
Sotva doběhla, sedla na stoličku, trumpetu si dala pod bradu, přivřela oči, jako pravá muzikantka. A spustila smyčcem na trumpetu. Hladí ji smyčcem jemně a lehce. Trumpeta mlčí. - I přitiskla žížala smyčec pěkně silou. A trumpeta mlčí. - Všelijak tiskne žížala trumpetu, šimrá ji smyčcem, domlouvá, hrozí. - Ticho a ticho!
Odložila trumpetu. Utíká cestou znova ke cvrčkovi. „Zlá to byla rada!“ běduje. „tvůj smyčec, cvrčku s housličkami nic nesvede!“ „I to se divím,“ kroutí hlavou cvrček. Každé housličky pod smyčcem zazpívají!“ „Jen ty moje ne,“ povzdychla žížala. Tu luskl cvrček prsty: „Povídám, žížalo, a jak ty tvé housličky vlastně vypadají?“ „Takhle,“ řekla žížala. Vinula se, točila, kroutila se jednou, dvakrát, třikrát dokola. „Takhle vypadají mé housličky.“ A smál se cvrček! No – hodnou chvíli. „Kmotra a kmotra jsi, paní žížalo! Trumpeta ti spadla z nebe – a ne housličky! Olíznout pysky musíš a pak foukat. Potom ti trumpeta zahraje!“
A taky že zahrála! Doma na stoličce sedí veselá žížala. Tváře má naduté, očka vypoulená. Fouká do trumpety lehce i silou. I hraje trumpeta: „Trará – trarará!“
Veselo a veselo je na louce na zemi i pod zemí. Nahoře vyhrávají na housličky, klarinety i buben, a dole basuje paní žížala na tlustou trumpetu.
