Druhý den bylo ve třídě živo. Děti obklíčily učitelku a prosí:
„Naučte nás psát dopisy, chceme odpovědět kamarádům na pěkný dopis”.
Učitelka ráda přivolila:
„Dobře, zahrajeme si na poštu. Sesbíráme do balíčku vaše nejkrásnější kresbičky a navrch dáme jeden malovaný list za celý ročník. Kdo dopis nejkrásněji napíše a vymaluje, ten ho dá do balíčku ke kresbám”.
Děti si radostně sedly do lavic a daly se do práce. Kreslily dárky pro kamarády: pěkné obrázky vlaků, aut, domů a dětí.
Učitelka nejkrásnější kresbičky vyvěsila na tabuli. Pod to křídou napsala krátký dopis, který s dětmi složila:
V Piešťanech 16. března 1963.
Milí druháci!
Přišel dopis z vaší školy,
září z něj samý květ,
vděční žáci v dobré vůli
hned vám píší odpověď.
Posílají kresby, dary,
pozdrav šťastné mlaodsti,
ať se vaše práce daří,
žijte v plné radosti.
Žáci 2. ročníku ZŠ v Piešťanech.
Nejkrásnější dopis napsal a vymaloval listonošův synek Lubošek, proto ho učitelka přiložila k vybraným kresbičkám. Kresbičky spolu s dopisem vložila do velké žluté obálky, na kterou napsala adresu a přilepila pestrou poštovní známku, vždyť je potřeba zaplatit i za odvezení a doručení dopisu poštovní poplatek.
Malá Věrka se už nemohla zdržet. Vyskočila z lavice, zvedla jakýsi starý dopis nad hlavu a vykřikla:
„Já vím, co je třeba na obálku napsat. Musí tam být adresa: jméno, ulice, číslo domu, obec, pošta a okres. Tak nám psal děda z Nitry”.
Učitelka ukázala dětem obálku zblízka. Bylo na ní napsáno jméno školy a ročník, obec, její pošta a okres, tedy:
Základní škola, 2. ročník
Gerlachov,
pošta Batizovce,
okres Poprad.
Potom vysvětlovala:
„Když píšeme vesnické škole, stačí, když vedle názvu školy napíšeme jméno obce, její poštu a okres. Pošťáci školu jistě najdou, vždyť své obce dobře znají a vědí i nazpaměť, kde kdo bydlí; tím spíše vědí, kde je jejich škola. Ale když píšeme do města, musíme za jméno osoby napsat i ulici a číslo domu, jak to správně řekla Věrka”.
Hra na poštu začala. Děti se vystrojily zanést dopis na poštovní úřad. Vpředu kráčí jako malý pošťák Lubošek a vesele vytrubuje na papírové trubce:
V uniformě šedé, s úsměvem na líci
roznášejí poštu mladí pošťáci.
V kapse nesou dopisy, karty, noviny,
aby potěšily naše rodiny.
Nad bílou dopisní truhličkou u školy se dětem směje poštovní holoubek, který vojákům na nožičce nosívá dopisy:
Vrků, vrků. . . to je křiku.
Milé děti, ke mně pojďte,
do truhličky dopis vhoďte,
do dopisní modré schránky,
kterou chrání pevné zámky.
pošťák odtud bere denně
karty, dopisy drahocenné.
Na poště jim pečeť vráží,
poté k vlaku poodváží.
Děti mu však odpověděly:
Nyní máme velký dopis,
na poštu je třeba jít.
Otvor schránky moc malý je,
dopis se tam nevejde.
Bývalý poštovní koník vesele zařehtal:
Ihaha, ihaha — slyšte, světy,
píšou dopisy malé děti.
Nyní s dopisem utíkají,
ale poštu neznají.
Říkám, děti - na čest hřívy,
pošta — to jsou samé divy.
Spousta oken, mnoho dveří,
kamže Lubošek s dopisem míří?
Zde berou balíček, listy,
jinde telegraf zase piští.
V budce telefon si bzučí,
až nám z toho v uších hučí.
Lubošek se však nelekl a zatroubil koníkovi:
Milý koníku, hu-hu-hu,
pošta stojí na rohu.
Když netrefíš, přečti si
na tabulkách nápisy!
Na rohu ulice stála budova poštovního úřadu se zamřížovanými okny. Děti se před ní zastavily u poštovního auta, do kterého pošťáci nakládali pytle s poštou. Měli je odvézt do poštovního vozu ve vlaku. Motor auta vrčel:
Vrn vrn, tututů,
auto jede pro poštu.
Z dálky pošta pro váš dům
díky vlakům, letadlům.
Děti vešly do poštovní budovy. Ve velké místnosti uviděly spoustu zajímavých věcí. Dokola byla dřevěná stěna a v ní mnoho menších okének. Za okénky bouchaly razítka, klepal telegraf a cinkal telefon. Děti usilovně četly nápisy na okénkách:
„Příjem a výdej dopisů a balíků. — Expresní a doporučené zásilky. — Telegraf, telefon. — Příjem a výplata peněz”.
Učitelka přešla s dětmi k prvnímu okénku a podala poštovnímu úředníkovi obálku, přičemž poučovala žáky:
„Děti, tady se berou obyčejné dopisy a balíky, prodávají noviny a známky. Rychlé expresní a doporučené zásilky, které příjemci doručí urychleně, berou u druhého okna. Tam se platí příplatek”.
Pošťák v prvním okénku bouchl na známku dopisu poštovní razítko s názvem obce a datem. Razítko zde věru nemělo nikdy klidu, vždyť bylo třeba orazítkovat spousty dopisů. Byla to veselá a rychlá práce; bum-bum bylo slyšet do taktu:
Já jsem pečeť neposedka,
na podušce ležím zřídka.
Buch-bum, buch-bum,
orazím známku, až to pleská:
obec pošty do kolečka,
denní datum do prostředka.
Ve třetím okénku poštovní úředník-telefonista držel u ucha sluchátko a hlasitě volal do telefonu. Bázlivá Zuzka si zacpala obě uši a plačtivě zvolala:
„Já se tohoto okénka bojím. Naše maminka se vždy lekne, když nám listonoš donese papírový telegram, nebo když u nás zazvoní telefon”.
Učitelka se jen usmála a řekla:
„Ukážu vám, jak může telefon udělat dětem velkou radost. Naše spolužačka Julka má angínu a nikdo ji nesmí navštívit, aby to od ní nechytl. Potěšíme ji po telefonu a řekneme jí, co jsme se od té doby učili”.
Pošťáci spojili pomocí elektřiny, která se přenáší telefonními dráty, budku na poště s telefonem v bytě Julčiných rodičů. Věrka si přiložila sluchátko k uchu a volá odvážně do telefonu:
„Slyšíš mě, Julko? Posíláme ti po telefonu pozdravy. Je nám už smutno ve škole bez tebe. Nemá nám kdo zatančit cibulenku a na veršík zahrát divadlo. Právě se učíme: „Vařila maminka kašičku”. Brzy se uzdrav a přijď!”
Učitelka už zaplatila za telefonní hovor, ale dětem se jaksi nechtělo z pošty odejít. Zejména když přišel Luboškův otec - listonoš. Žáci ho hned obklíčili a synek Lubošek jménem všech prosil:
„Tatínku, dnes si hrajeme na opravdovou poštu a chtěli bychom ti nějak pomoci. Chceme někomu udělat radost tak jako ty, když doneseš lidem pozdrav nebo milý dopis zdaleka”. Pošťák je hned ochoten vyhovět dětem. Vybírá z kapsy dopis a říká:
„Dobře! Tady mám dopis pro stařenku Volnou. Píší její synové z daleké ciziny. Ona bydlí v chaloupce úplně sama. Dopis si sama nemůže přečíst, protože má už velmi slabý zrak. Na dopis od svých dětí už dlouho čekala. Velice se mu potěší. Inu pojďte se mnou, dopis jí přečtete a spolu s vaší učitelkou napíšete jí i odpověď.“
Jdou dětí s listonošem z pošty a srdíčka jim plesají radostí. Tváře jim vyštípal větřík, ale ústa zpívají:
Strejda pošťák již spěchá
hrbolatou ulicou,
na rameni se mu houpá
plný pytel dopisů.
Ať už sněží, bijí hromy
nebo deštík rosí,
navštěvuje všechny domy,
věrně poštu nosí.
Za nimi spěchala druhá skupinka dětí s učitelkou, všechny byly ochotny posloužit strejdovi listonošovi i babičce Volné.
Potkali zase své staré známé. Poštovní holoubek seděl na střeše a vrkal:
Vrků, vrků — mláďata,
milí kluci, děvčata —
k babičce si pospěšte,
v samotě ji potěšte!
Dlouho dopis očekává,
touhou srdce vynechává.
Přečtěte jí pozdravy,
ať se štěstím uzdraví!
Potkali také koníka, který na ně zavolal:
Aha, ožily zas všechny cesty,
nesou děti dobré zvěsti.
Babičce ten dopis přečtou,
její staré oči zjihnou.
Matčin pozdrav k synům letí,
napsaly ho slušné děti.
Děti se přivítaly s babičkou Volnou a řekly jí, že spolu se strejdou listonošem jí přinesly dlouho očekávaný dopis od jejích synů. Dopis jí pěkně přečetly a tak starou babičku rozveselily. Potom spolu s učitelkou napsaly babiččinu odpověď, pěkný dopis do širého světa. Samy ho zase odnesly na poštu.
Děti se přivítaly s babičkou Volnou a řekly jí, že spolu se strejdou listonošem jí přinesly dlouho očekávaný dopis od jejích synů. Dopis jí pěkně přečetly a tak starou babičku rozveselily. Potom spolu s učitelkou napsaly babiččinu odpověď, pěkný dopis do širého světa. Samy ho zase odnesly na poštu.
Konec.
y
