y
Hrnečku, vař!
V jedné vsi žila chudá vdova a ta měla dceru.
Zůstávaly ve staré chalupě s doškovou, roztrhanou střechou. Žena chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim pomáhat na pole, dívka nosila do města vejce na prodej. Tak se spolu živily.
Jednou v létě vdova onemocněla a dcera musela sama do lesa na jahody, aby měly z čeho uvařit kaši. Vzala džbánek a kus černého chleba a šla. Když měla džbánek plný jahod, sedla si, vyndala si ze zástěry chléb a začala obědvat. Bylo právě poledne.
Najednou se z ničeho nic objevila stará žena, vypadala jako žebračka, a v ruce držela hrneček. „Ach, má zlatá panenko!\" povídá, „to bych jedla, od včerejška od rána jsem neměla ani kousek chleba v ústech. Nedala bys mi kousek?\" „I pročpak ne,\" odvětilo děvče, „chcete-li, třeba celý, však já domů dojdu. Jen nebude-li vám tuze tvrdý?\" A dala jí celý svůj oběd. „Zaplať Pán Bůh, má zlatá děvenko, zaplať Pán Bůh! Ale když jsi, panenko, tak hodná, musím ti také něco dát. Tuhle ti dám ten hrneček. Když jej doma postavíš na stůl a řekneš: „Hrnečku, vař!\" navaří ti tolik kaše, kolik budeš chtít. A když budeš mít kaše dost, řekni: „Hrnečku, dost!\" a hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říci.\" Tu jí stařenka ten hrneček podala a najednou se ztratila, děvče ani nevědělo kam.
Když přišla dcera domů, povyprávěla své matce, co se jí v lese přihodilo a hned postavila hrneček na stůl. Chtěla se dovědět, jestli jí ta žebračka neobelhala. Řekla: „Hrnečku, vař!\" Hned se začala v hrnečku ode dna vařit kaše a pořád jí bylo víc a víc, a než bys deset napočítal, byl už hrneček plný. „Hrnečku, dost!\" přikázalo děvče a hrneček přestal vařit. Hned si obě sedly a s chutí jedly, kaše byla jako mandle.
Po jídle vzala dcera do košíčku několik vajec, nesla je do města na trh a zdržela se až do večera. Matka se jí doma nemohla dočkat, dostala zase chuť na kaši. Vzala tedy hrneček, postavila jej na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!\" Tu se v hrnečku začala hned kaše vařit a sotva se vdova otočila, byl už plný. „Musím si ještě dojít pro misku a pro lžíci,\" povídá si a jde do komory.
Když se ale vrátila, zůstala leknutím jako omráčená: kaše se valila proudem z hrnečku na stůl, ze stolu na lavičku a z lavice na zem. Žena při tom leknutí zapomněla, co má říci, aby hrneček přestal vařit.
Přiskočila a přikryla hrneček miskou, myslila, že tím kaši zastaví. Ale miska spadla na zem a rozbila se a kaše se hrnula neustále dolů jako povodeň. Už jí bylo ve světnici tolik, že vdova odtud musela utéci do síně, tu lomila rukama a bědovala, co to ta nešťastná holka domů přinesla.
Za chvilku už tekla kaše ze světničky přes práh do síně, čím jí bylo víc, tím jí víc přibývalo. Matka už nevěděla kudy kam a vylezla z té úzkosti na půdu a pořád bědovala. Netrvalo dlouho a kaše se valila jako mračna dveřmi na silnici a kdo ví, jaký by to bylo mělo konec, kdyby se právě dívka nevrátila a nekřikla: „Hrnečku, dost!\"
Na návsi už byl ale takový kopec kaše, že sedláci, kteří se tudy večer vraceli domů, nemohli projít a museli se skrz kaši na druhou stranu prokousat.
