y
Čert a Káča
V jedné vesnici měli děvče jménem Káča a ta měla velmi hubatou pusu. Což o to, mít vyřídilku není špatná věc, ale když ta venkovská holka pusu snad nikdy nezavřela. Kdyby alespoň to její povídání bylo k hezkému poslouchání, jenomže nebylo. Milé Kačence se nikdy nikdo s ničím nezavděčil. Za milým úsměvem hned viděla úšklebek, za hezkým slovem tušila faleš. Podle sebe posuzovala druhé. A že v ní dobrého bylo jen jako špetky soli do polévky, nápadníci se jí vyhýbali. Kdo by taky stál o ženu, která dnem i nocí nadává a hubuje?
Jenomže Káča už měla roky na vdávání. „Přece nezůstanu na ocet, vždyť jsem holka jako lusk, chaloupku mám, políčko jako z obrázku, to by tak bylo, aby o takovou holčinu jako jsem já nikdo nestál,“ řekla si Káča a vyšňořila se k muzice. V hospodě muzikanti vyhrávali jednu skočnou za druhou. Jiné dívčiny šly z kola do kola, jen hubatou Káču k tanci nikdo nevyzval. A že Káča seděla v koutě jako zapomenuté koště, tetky klevetnice měly posvícení. Káča si vzdychla: „Jak já bych ráda tancovala! Klidně bych se v kole natřásala i se samotným čertem.“
Některá přání se plní velmi rychle. Sotva Kačenka vyslovila tužbu zatancovat si s čertem, rozrazily se dveře a do sálu vstoupil mysliveček. Nikdo ho neznal, ale mládenec to byl k pohledání. Myslivecký klobouček hezky na stranu, tmavé kníry samý lesk, černé oči pichlavě hledaly tanečnici. Však se nejedna panenka na něho libě usmála. Jenomže myslivec si přišel zatančit s Káčou. Vytáhl ji z kouta, cinkl zlaťákem a nechal si zahrát sólo. Kačence štěstím a radostí jásalo srdce. Konečně má tanečníka, na kterého tak dlouho čekala.
Točí se, točí čert s Káčou v kole, točí se rychle a rychleji. Káče se motá hlava, ale tanečníka se drží jako klíště. „I kdepak, mládenečku, tebe se nepustím, s tebou se protancuji třeba do samotného pekla,“ říká si hubatá Káča. Myslivecký mládeneček se na ni usmál, a jako by jí četl myšlenky, zašeptal jí do ucha: „Když do pekla, tak do pekla, tvoje přání je i mým přáním.“ Podpatky křísl o podlahu a fjí – byl i s Káčou pryč. V hospodě po nich zbyl je čmoud. Lidé se polekali, ale hned se dovtípili, že si Káču za hubaté řeči odnesl čert.
Sotva čert přistál s Káčou v pekle, začala mela. Čerti tahali Káču za sukni a se pošklebovali se jí. Ale to neznali Káču! Ta si nic nenechá líbit od lidí, natožpak od čertů. Tu jednoho bouchla, tu druhému šlápla na ocas, na třetího udělala bububu, až se lekl. Čertí mládenec chtěl Káče domluvit, aby jim v pekle nezaváděla nové pořádky, aby děs a hrůzu nechala na čertech a sama se bála a hříchy zpytovala, ale Kačenka na něho udělala dlouhý nos a skočila mu na záda. „Spolu jsme tancovali na zemi, spolu teď tančit budeme i v pekle.“
Nejvyšší pekelník se na čerta rozzlobil: „Kliď se mi z očí a nevracej se dřív, dokud se Káči nezbavíš.“ Chudák čert se s Káčou na zádech trmácel zase zpátky zem. Sliboval jí hory doly, jen když se ho pustí. Ale Káča byla tvrdohlavá, nepustila se ho. Čertí myslivec se dobelhal až na louku, kde mladý ovčák pásl ovce. „Dobrý muži,“ zaprosil čert, „pomoz mi od zlé Káči, ponesu-li ji ještě chvíli, poroučím se do mdlob.“ Ovčák se slitoval. Nastavil Káče záda, ať si přeskočí. Kačence byl ovčák milejší než čert, a tak se ovčáckého kožichu s chutí chytila.
Protože ovčák jedl vtipnou kaši, věděl si s Káčou rady. Šel na most, který vedl přes potok. Nenápadně si rozepnul kožich, vysoukal z rukávu nejdřív jednu, pak i druhou ruku a žbluňk. Hodil milou Káču i s kožichem do vody. Voda hubatici popadla a odnesla ji do jiného kraje. Myslivec ovčáka radostí objímal a děkoval mu. „I co je mi do tvých díků, když jsem přišel o ovčácký kožich,“ durdil se ovčák. Myslivec nadzvedl klobouček a ukázal mu čertí rohy. „Čert dluhy nedělá. Brzy dostaneš takovou odměnu, že si budeš moci pořídit, co budeš chtít.“ Luskl prsty a zmizel.
Když byl měsíc ve své půli, objevil se před ovčákem čert a pravil: „Je načase, abych ti zaplatil. Zítra si přijdu pro vašeho knížepána. Až ho ponesu přes nádvoří, přistup ke mně a křikni: „Odejdi, sice bude s tebou zle!ʽ Knížepána pak pustím a ty si od něho necháš vyplatit pytel zlaťáků.“ Ovčák se poškrábal na hlavě. „Já že mám zachránit našeho knížepána? Vždyť je to člověk chamtivý a zlý. Moc se divím, že ho peklo nechce.“ Čert se usmál. „Ale chce. Však až bude měsíc v úplňku, zase si pro něho přijdu, a tentokrát ho od pekla nic nezachrání.“
Ovčák udělal, jak mu čert poradil. Za to, že svého pána od pekla uchránil, dostal bohatě zaplaceno. Jenomže knížepán měl ve svých službách zdatného hvězdáře, který mu prozradil, že ho peklo nemine. Kudy chodil, tudy pán přemýšlel, jak to s čertem zaonačit. Pak si nechal zavolat ovčáka a úpěnlivě ho prosil, aby ho i tentokrát čerta zbavil. „Inu, pane, to je těžká věc,“ řekl ovčák. „Vy jste moc velký hříšník a takovým se peklo neodpouští.“ Knížepán klekl před ovčákem a slíbil mu, že se polepší, jen když ho zachrání.
Ovčák byl dobračisko. Pomohl čertovi od Káči, pomůže i knížepánovi od čerta. Nadešel úplněk a čert si pro pána přišel. Ten plakal, naříkal, bědoval. Tu k nim přistoupil ovčák a křikl: „Uteč, čerte, sic bude s tebou zle!“ Čert se na něho obořil: „Proč mě zdržuješ? Hříšník patří mně!“ „Blázne, nejde mi o pána,“ ohradil se ovčák, „ale objevila se tu Káča a ptá se po tobě.“ Do čerta jako když střelí. Pustil knížepána a byl tentam. Pán pak udělal ovčáka svým rádcem a ten mu radil tak dobře, že knížepán svými skutky své dávné hříchy bohatě odčinil.
