
y
Popelka
Kdysi dávno na jednom velkém statku hospodařila vdova, která měla dvě dcery. Vlastní se jmenovala Dora, na tu nevlastní volávali Popelko.
Zatímco Dora byla jako růžička, nosila sukničky vyšívané, Popelka měla tváře umouněné od popela a oblékala se do prostých šatů. Parádivá Dora se celé dny zhlížela v zrcadle, pracovitá Popelka se pilně otáčela v kuchyni. Uklízela, vařila, pekla.
Přitom celé dny slyšela: „Popelko, ty špindíro, vymeť pec!“ „Popelko, ty loudo, přines vodu ze studně!“ „Popelko, ty nemehlo, umyj podlahu!“
I když jí šla práce hezky od rukou, vděku se nedočkala. Macecha a Dora jí nikdy ani nepoděkovaly.
Král té země byl už v letech, proto se rozhodl, že korunu předá svému synovi. Ale přál si, aby se princ, než se ujme vlády, oženil. Na zámku začali chystat ples. Měly se ho zúčastnit všechny krásné dívky, ze kterých by si princ vybral nevěstu.
Když se o tom macecha dozvěděla, ihned si pomyslela, že by tou nevěstou měla být její Dora. Neváhala, vytáhla z truhlice peníze a rychtáři přikázala, aby zajel do města nakoupit vzácné šperky a honosné šaty. Oblékne Dorku do zlata i brokátu a žádná princezna se jí nevyrovná.
Když se rychtář vrátit zpět na statek a vykládal z vozu všechnu tu nádheru, zahlédl Popelku, jak se na něho smutně dívá. Rychtář si povzdechl, měl ji moc rád. Ale co naplat, macecha mu šaty pro Popelku nedovolila koupit. Sňal klobouk, aby Popelce alespoň mávl na pozdrav. A tu si povšiml, že se mu na něm zachytila lísková větvička. Podal ji Popelce. „Ta je pro tebe. Zasaď ji v sádku, vyroste ti keřík s oříšky.“
Byl to nuzný dárek, ale Popelku potěšil. Ihned běžela do sadu a větvičku zasadila do země. Přitom si vzpomněla na maminku a tatínka a po tvářích jí stekly dvě velké slzy.
Sotva si usušila slzy, zaslechla macechu, jak ji volá: „Popelko, kde se zase touláš? Pojď nám pomoct se strojením. Je třeba Dorince mašle uvázat, kanýry vyžehlit, střevíce vyčistit. Alou do práce, ty kůže líná.“
Jak macecha poručila, tak Popelka udělala. Maceše i nevlastní sestře pomohla se strojením. Nakonec se na ně hezky usmála a pochválila je, že jim to sluší. Pak ale nesměle špitla: „Vezměte mě s sebou na ples. Posadím se do kouta, budu se jen dívat.“
Macecha se zamračila, zlostně popadla džber s popelem a vysypala do něj hrách. „Máš málo práce? Tak tady máš další. Seď doma a přebírej hrách. O plesu si nechej jenom zdát.“
Macecha s Dorou odjely na bál. Popelka vzala džber a šla s ním do sadu. Když došla ke své lískové větvičce, podivila se. Za ten krátký čas z ní vyrostl lískový keř. Na větvičce seděli dva holoubci, jako by na ni už čekali. Jeden se hned pustil do přebírání hrachu, ten druhý Popelce daroval oříšek. Popelka ho rozlouskla a vytáhla z něho krásné šaty.
„Děkuji vám, holoubci, tisíckrát vám děkuji,“ zaradovala se. Oblékla se a utíkala na zámek, aby si toho slavného bálu také trochu užila.
Ples už byl v plném proudu. Všichni se dobře bavili, jen princ smutnil. Žádná z krásných dívek se mu nelíbila. Najednou do sálu vstoupila krásná princezna. Princ neváhal a vyzval ji k tanci.
Dora s macechou Popelku nepoznaly, jen se zle dívaly, jak neznámá krasavice celou noc tančí s princem.
Avšak než odbila půlnoc, Popelka z plesu utekla. Musela být doma dřív než ty dvě zlé ženy.
Princ neznal její tajemství, velmi ho trápilo, že mu dívka utekla. Král proto rozhodl, že se ples bude konat i další den.
A zase bylo na statku pozdvižení. Kdo měl ruce a nohy, skákal a běhal kolem Dory a macechy, jen aby byly krásné. Když si macecha prohlédla vlastní dceru, spokojeně přikývla. „Tentokrát si tě, Dorinko, princ určitě všimne. Jsi o moc hezčí než ta cizí nestoudnice, co princi hlavu popletla.“
Dora se na sebe podívala do zrcadla. Ano, je moc hezká. Pak si povšimla Popelky, která ji obdivně pozorovala. „Co okouníš, špindíro? Hleď si svého.“ Nevlastní sestra hned věděla, jakou práci Popelce přidat. Do džberu s popelem vysypala čočku, aby měla co přebírat.
Sotva macecha s Dorou opustily statek, Popelka běžela do sadu. Milí holoubci na ni opět čekali. Jeden hned začal čočku z popela vyzobávat, druhý jí do dlaní položil kouzelný oříšek. Popelka z něho vytáhla ještě krásnější šaty, než měla předchozího večera.
Nastrojila se a spěchala na zámek. Však už ji princ vyhlížel. A zase spolu tančili a zase jim bylo hezky.
Najednou si Popelka všimla, že se Dora s macechou chystají domů. Vytrhla se princi z náruče a utekla.
Jak však spěchala ze schodů, vyzul se jí jeden střevíček. Popelka neměla čas se pro něj vrátit.
Král viděl, že má princ zlomené srdce. Přikázal sloužícím, aby prohledali zámek a krásnou princeznu našli. Ale jako by se po ní zem slehla, jen malý střevíček po ní zůstal.
Zamilovaný princ se rozhodl, že se ožení s dívkou, která střevíček obuje. Sjezdil celé království, všem dívkám ho zkoušel, ale žádná ho neobula.
Zavítal i na statek. Macecha už věděla, jaké zkoušce se Dora bude muset podrobit. Proto dceři patu obrousila a střevíček jí na nohu sama nazula. „Vidíš, princi, Dorinka střevíček obula. To je tvá nevěsta.“
Princ si povzdychl. V Doře svou krásnou tanečnici nepoznával, ale slib je slib. Sotva však Dora udělala krok, vykřikla bolestí a rychle si střevíc vyzula. Princ prohlédl podvod zlých žen, otočil se ve dveřích a šel pryč.
Náhle k němu přiletěli dva holoubci a jako by mu napovídali, kudy má jít. Princ je následoval. Došel do sadu a zaradoval se. Pod lískovým keřem seděla jeho milovaná. Princ nazul Popelce střevíček, padl jí jako ulitý. Společně pak rozlouskli třetí kouzelný oříšek. Byly v něm šaty pro nevěstu.