V chaloupce u lesa žil tatínek s maminkou. Radostí jejich života byly dvě děti, děvčátko Mařenka a chlapec Jeníček. Jednoho dne si vyšel tatínek do lesa na dříví, a aby udělal dětem radost, vzal je s sebou.
Les byl plný jahod, že děti nestačily ani sbírat. Stále nacházely krásnější a krásnější jahody, až docela zapomněly na tatínka a pustily se hluboko do lesa.
+6
Když se začalo stmívat, vzpomněly si a začaly tatínka volat. Ale nikdo se neozýval. Marně znovu a znovu volaly a běhaly po lese.
Plny strachu poznaly, že zabloudily. Když vyšel měsíc, uviděly v dálce chaloupku, jejíž okna vesele svítila do noci.
S radostí k ní děti utíkaly, ale jaké bylo jejich překvapení, když uviděly, že chaloupka je celá z perníku. Však již měly velký hlad. Jeníček vyskočil na střechu a začal loupat perníček a házel jej Mařence dolů.
Dlouho se sourozenci neradovali. V chaloupce žila zlá ježibaba, která děti chytla a zavřela. Každý den jim nosila perníček a samé dobroty, aby je dobře vykrmila.
Když už se ježibabě zdály děti dost tlusté, zavedla je do světnice a přikázala jim, aby si sedly na lopatu, chtěla je hodit do pece a upéct.
Jeníček však povídá: „Babičko, nikdy jsem na takové lopatě neseděl a jistě to neumím. Ukaž nám, jak se na ni máme posadit.\" Jakmile se ježibaba posadila na lopatu, děti jí chytily a hodily do pece.
Jeníček s Mařenkou si nabrali ještě perníku a upalovali pryč, co jim nohy stačily. To bylo doma radosti, když se zase šťastně dostali k mamince a tatínkovi.