y
O bohatém a chudém
Byli dva bratři, jeden velmi bohatý, druhý velmi chudý. Jednou hlídal chudý svému bohatému bratru snopy na poli a tu spatřil bílou ženu, jak sbírá klásky, jež zůstaly ležet na poli, a zastrkává je do kupek. Když došla až k chuďasovi, chytil ji za ruku a tázal se jí, co je zač a co to dělá. „Jsem Štěstí tvého bratra a sbírám ztracené klásky, aby měl více pšenice.\" Chudý se překvapeně otázal: „A prosím tě, kde je moje Štěstí?\" „Na východě,\" odvětila žena a zmizela. I umínil si chuďas, že půjde do světa hledat své Štěstí.
Když z rána odcházel z domova, vyskočila nenadále zpod pece Bída, plakala a prosila, aby ji také vzal s sebou. „Oj, moje milá,\" řekl chudák, „jsi velmi slabá a cesta je daleká, nedošla bys. Ale mám tu prázdnou láhev, zmenši se, vlez si do ní a já tě ponesu.\" Vlezla tedy Bída do láhve a on nemeškal, nasadil zátku a dobře utěsnil.
Po cestě došel k bažině, vyndal láhev, hodil ji do bahna, a tak se Bídy zbavil. Za několik dní přišel do velikého města a jeden vznešený pán ho vzal do služby, aby mu vykopal sklep. „Plat ti nedám žádný,\" řekl, „ale co při kopání najdeš, bude tvé.\"
Po nějakém čase našel chuďas při kopání hroudu zlata. Podle úmluvy náležela jemu, ale on dal přece jen polovinu pánovi a kopal dále. Po dalším kopání objevil železné dveře, a když je otevřel, našel tu podzemní místnost a v ní nesmírné bohatství. Tu chuďas uslyšel z jedné skříně v místnosti hlas: „Otevři, pane můj, otevři.\"
Otevřel ji a ze skříně vykročila krásná panna, celá bílá, poklonila se mu a řekla: „Jsem tvoje Štěstí, které jsi tak dlouho hledal. Od nynějška budu s tebou i s tvou rodinou.\" Potom zmizela. On se pak rozdělil o své bohatství se svým bývalým pánem. I tak zůstal nesmírným boháčem a jeho jmění se den co den zvětšovalo. Přitom však nikdy nezapomněl na svou nouzi v minulosti a chudým ve městě velmi pomáhal. Jednou, když se procházel po městě, potkal svého bratra, který tam přijel za obchodem.
Pozval ho k sobě domů a vypravoval mu všechny své příhody; jak viděl jeho Štěstí na poli klásky sbírat, jak a kde se své Bídy zbavil a jiné věci. Hostil ho u sebe několik dní a potom mu dal na cestu mnoho peněz, jeho ženě a dětem mnoho darů a bratrsky se s ním rozloučil. Ale jeho bratr byl neupřímný a záviděl mu jeho štěstí. Ubíral se domů a neustále přemýšlel, jak by na svého bratra zase mohl poslat Bídu. A když přišel k tomu místu, kde jeho bratr láhev s Bídou do bahna zahodil, hledal tak dlouho až lahev našel a bez váhání ji otevřel.
V tom okamžiku vyskočila Bída ven a před očima mu vyrostla. Hned začala kolem něho radostně skákat, líbala ho a děkovala mu, že ji z vězení vysvobodil. „A za to budu vděčná tobě i tvé rodině až do smrti a nikdy vás neopustím.\"
Zbytečně se závistivý bratr vymlouval a posílal ji k dřívějšímu pánovi, marně jí utíkal.
Od té doby se nemohl Bídy zbavit, ani ji prodat, ani darovat, ani zakopat, ani utopit, neustále mu byla v patách. Zboží, které si domů vezl, mu na cestě ukradli loupežníci, místo svého stavení nalezl doma hromadu popela a z pole mu zatím voda pobrala všechnu úrodu. Závistivému bratru nezůstalo nic jiného než Bída.
