y
O hloupém Peciválovi
Bylo to kdysi dávno, kdy v každé chalupě měli plno dětí. Synové pomáhali otcům orat pole, sít a sklízet obilí, dcery byly po ruce svým matkám. Z těch dob nám zůstalo vyprávění o třech bratřích. První dva se měli čile k světu, bylo jich všude plno. Ten třetí jen lehával na peci, a tak mu začali říkat Pecivál. Nermoutilo ho to, protože rád z pece pozoroval, co se kolem něho děje. A že nebyl jako jeho bratři, že moc nemluvil, mysleli si, že je hloupý.
Otec hospodář měl velkou starost. Někdo mu na polích ničil úrodu. Poslal tedy své tři syny, aby ovesné pole v noci ohlídali. První dva bratři osedlali koně, do mošen nabrali jídlo a pití a bujaře se vydali na hlídku. Pecivál si do kapsy strčil skrojek chleba a pomalu se za nimi loudal. Když došel k polím, bratři už měli rozdělaný oheň, posilňovali se pečínkou. Bratra nepozvali, ať si hlupáček poradí sám. Pecivál byl zvyklý dívat se na svět z výšky, a tak si vylezl na starou hrušeň, která rostla vedle políčka.
Celou noc se nedělo nic. Až takhle k ránu, kdy pantáta měsíc kynul svým hvězdným cylindrem slunci na pozdrav, přilétli na pole tři koně. Obilí se pod koňskými kopyty lámalo. První dva bratři spali, nic neviděli, ten třetí se všemu divil. A podivil se ještě víc, když jeden koník přicválal k hrušni a začal se o kmen stromu drbat. Pecivál na víc nečekal a hop – už sedí koníkovi na hřbetě, že ho zkrotí a dovede otci. Tomu se to nelíbilo. Zaržál, vzepjal se, běhal tam a zpět, chtěl se Pecivála zbavit. Pecivál se ho ale nepustil.
Konečně se kůň unavil. Zůstal stát, ohlédl se po Peciválovi a promluvil lidským hlasem: „Dobře ses držel, vytrval jsi. Teď mě pusť a daruji ti svou uzdu. Když jí zatřepeš a řekneš: ,Třepu teď koňskou uzdičkou, tužbu mám jenom maličkou, splň se mi přání, splň se hned, koníčku, k dobrému mě veď,ʽ přiběhnu a přání ti vyplním.“ Bylo domluveno, kůň dostal svobodu a Pecivál kouzelnou uzdu. Doma nikomu nic neřekl. Otec se na syny zlobil, že obilí neohlídali. Ale protože od té noci už polím nikdo neškodil, synům brzy odpustil.
V království, ve kterém Pecivál s bratry žil, měli princeznu na vdávání. Král se rozhodl, že chce pro svou dceru ženicha zdatného a udatného. Nechal vyhlásit, že ruku princezny dostane ten, kdo na koni vyskočí až oknům komnaty krásné princezny. Odvážní mládenci z celého království hned začali sedlat koně. Mezi nimi i Peciválovi bratři. Jen hlupáček Pecivál koně neměl, a tak si osedlal prasátko a vydal se na něm na zámek. Byl všem pro smích. I on se smál, věděl proč. Pod košilí schovával kouzelnou uzdu.
Sotva dojel za vesnici, vytáhl uzdu a řekl: „Třepu teď koňskou uzdičkou, tužbu mám jenom maličkou, splň se mi přání, splň se hned, koníčku, k dobrému mě veď.“ V tu ránu byl u něj kouzelný koník. „Přál bych si měděného koně, který mě až k princezniným oknům vynese,“ požádal Pecivál. Koníček hrábl kopytem a v tu ránu tu byl kůň. K měděnému koni dostal Pecivál i měděné brnění. Na zámku kůň vyskočil tak vysoko, že Pecivál mohl princezně, která se dívala z okna, dát políbení na čelo. Ta mu na oplátku věnovala zlatý prstýnek.
Nikým nepozorován vrátil se Pecivál domů. Král chtěl poznat smělého rytíře, a tak na druhý den dal vyhlásit stejný úkol. Zase se našli mládenci, kteří na zámku hledali štěstí. I Pecivál opustil svou pec a jel na prasátku za humna, aby tam koníka poprosil o stříbrného koně a stříbrné brnění. „Třepu teď koňskou uzdičkou, tužbu mám jenom maličkou, splň se mi přání, splň se hned, koníčku, k dobrému mě veď.“ Koník zadupal a dal mu, oč ho požádal. Pecivál pak na stříbrném koni vyskočil až k princezně, políbil ji na líčko a dostal od ní zlaté jablíčko.
Jak Pecivál přijel, tak i odjel. Nejen král, ale i princezna se podivovali, že se jim rytíř vyhýbá. Ale kde ho hledat? Král tedy i napotřetí nechal vyhlásit stejný úkol. A zase přijelo mnoho ženichů, jenomže ani jednomu se nepodařilo vyskočit až k princezniným oknům. Mezitím Pecivál na mezi za vsí prosil koníčka o zlatého koně a zlaté brnění. „Třepu teď koňskou uzdičkou, tužbu mám jenom maličkou, splň se mi přání, splň se hned, koníčku, k dobrému mě veď.“ Kouzelný koník, pohodil hřívou a přání mu splnil.
Na zlatém koni a ve zlatém brnění hnal se Pecivál k zámku. Vpřed ho hnala touha spatřit princeznu. Kůň se jako vítr vznesl vysoko k oknům. Pecivál políbil princeznu na rty a vzal si od ní zlatý šáteček. Zamával princezně šátkem na pozdrav a zlatý kůň ho odnesl pryč. Na zámku bylo hned pozdvižení. Zamilovaný už není jenom Pecivál, ale i princezně srdíčko láskou jenom hoří. Moudrý král věděl, jak láska, je-li nešťastná, bolí. Ihned sloužícím rozkázal, aby jinocha ve zlaté zbroji našli.
Strážci chodili od chalupy k chalupě, vyptávali se na hrdinu. Ptali se i chalupníka, chtěli si prohlédnout jeho syny. Když přišla řeč na Pecivála, bratři se rozesmáli. „Je to hlupák, na peci jen leží, místo koně sedlá čuníka.“ Bratři popadli Pecivála za nohy, že ho z pece stáhnou dolů. Jak tahali, roztrhli mu kapsu, ze které vypadly zlaté dary. Strážci odvedli Pecivála na zámek. I když byl v nuzných šatech, princezna ho poznala. Podala mu ruku, Pecivál jí podal tu svou. A byli svoji a svoji zůstali, dokud je smrt nerozdělila.
